Od operace kolene je to sedmý týden; pracovní neschopnost jsem si vzala jen na čtrnáct prvních dní a pak byla oficiálně na home office. Ale co si budeme, té práce doma uděláte v tom nejlepším případě tak na dvě třetiny běžného výkonu, což se mi vzhledem k tomu, že potřebuju doklepat pár projektů, zaučovat náhradu a celkově zařídit kupu věcí před mým odchodem, úplně

Ne, že by se nic nedělo; jen jsem čekala, až toho ve mně bude tolik, že to přirozeně vypění a já si sednu k blogísku s tím, že teď to chci všechno vychrlit. A tak chrlím.

Abych se odrazila hned ze startu a všechno začalo dávat smysl už od začátku - mám podepsanou novou pracovní smlouvu. Seběhlo se to strašně rychle

Sešlo se toho tolik, že už to jinak nešlo. Pilule pro pravidelné braní jsem vysadila v červnu s tím, že je už nepotřebuju. Léto bylo v plném proudu, všechno hezké přede mnou, s ničím jsem si příliš nelámala hlavu. A upřímně - vědomí, že moje stabilní a neúzkostná nálada závisí na pravidelné dávce chemie ve formě tablet mě dost znervózňovala.

Praha mě nechce pustit, Vary mě nechtějí přijmout. Všechno přichází v ten správný čas. Všechno přichází v ten správný čas. Snažím se z toho nezbláznit. Oproti těm skutečným problémům, co život dokáže nadělit, řeším opravdu jen prkotiny. Prostě jen nežiju tak, jak bych si přála. Co by za můj současný stav mnozí dali? Ale i přes to je to prostě nepohodlná komplikace.

Nevím, jestli si těchto pracovních neduhů všímám až od chvíle, kdy jsem si řekla, že u firmy nebudu setrvávat věčně, nebo se toho jenom shodou náhod seběhlo víc v jeden čas. Tak či onak se z toho potřebuju vypsat. Sice jsem to už všechno vyblila na Lu, ale písmenka jsou písmenka.

Korporát je kouzelná záležitost. Stejně jako v malém

Další skuhravý článek na téma Všechno to strašně trvá. #sorryjako. Pomyslná loď znázorňující můj život stojí uprostřed oceánu. Proud ani vítr ji nikam neodnáší. Očekávaný směr je jasný, ale břeh je v nedohlednu. Vždycky, když už předpokládám, že to něco na obzoru je cíl, po pár mílích zjišťuji, že to byl jenom mrak či mlha. Asi takový mám teď pocit.

Čekám, a vlastně mám pocit, že s tím nic moc nemohu udělat, byť je to můj život. Varianta Vary je aktuálně na zhruba 99 %. Dokonce jsem se zmínila i v práci, že to během prvního pololetí příštího roku budu chtít lámat přes koleno, že nebudu zůstávat v Praze. Co si budeme - vedení nadšené nebylo, byť to z osobního hlediska chápalo. Zároveň jsme s Lu rozhodily sítě ohledně

Předem se omlouvám, že tohle bude článek dost intimního charakteru (čímž pravděpodobně přitáhne více nechtěné než chtěné pozornosti, ale i z tohoto se potřebuju vypsat světu).

Na jednu stranu jsem strašně ráda, že neřeším žádné existenční problémy. Daří se mi tolik nepít a zjišťuji, že mi to vlastně tolik nechybí.

Při příležitosti psaní další skuhravosti bych si ráda udělala poznámku s problémkem, který jsem definovala v minulém článku. Bojuju s chlastem. Potřebovala jsem se sama sobě otevřít. A tak jsem se zhulila. Prošla jsem totiž kolem jednoho z těch automatů, které nabízejí všechny ty CBD olejíčky, mastičky a jointy. A všimla jsem si, že je tam i cosi, co se jmenuje HHC.

Pokud bych se měla řídit pravidlem, že do tohoto blogu budu přispívat pouze v době nevlídné, asi bych nepsala ani tento článek. Vlastně se mám dobře. Obecně mi nic nechybí. Ale to bych nebyla já, aby bylo všechno v pořádku.

Bojuju s tím. Zase. Bojovala jsem s tím před deseti lety na stáži v Kyjevě, bojovala jsem s tím před čtyřmi