Čekání až...

Čekám, a vlastně mám pocit, že s tím nic moc nemohu udělat, byť je to můj život. Varianta Vary je aktuálně na zhruba 99 %. Dokonce jsem se zmínila i v práci, že to během prvního pololetí příštího roku budu chtít lámat přes koleno, že nebudu zůstávat v Praze. Co si budeme - vedení nadšené nebylo, byť to z osobního hlediska chápalo. Zároveň jsme s Lu rozhodily sítě ohledně mého budoucího zaměstnání, a mám něco rozjednaného. Teda, mohla bych mít...

V polovině srpna jsme se zmínily v rámci jedné Lu kamarádky o našem záměru přemístění Karolínky do Varů. A ji napadlo, že se zeptá u sebe v práci, jelikož plánují oddělení okrajově se zabývající mimo jiné i mou problematikou rozšiřovat - že bych se jim hodila. Jen jsem jí zdůraznila, že to nechci lámat přes koleno hned, ale až někdy v průběhu ledna či února 2024. Nebyl problém - měla neschopenku plánovanou do srpna. Domluvily jsme se, že se v průběhu září nenápadně zeptá a dá mi vědět.

Na konci září jsem se pro jistotu ozvala. A... neschopenka trvá a trvat bude až do konce října. A tak nebyl prostor na nenápadné zeptání. Vzhledem k tomu, že by to bylo dohození bokem, bylo mi řečeno, že je nesmysl se tam ptát napřímo za sebe. Firmu čeká restrukturalizace, některá místa zaniknou, jiná vzniknou, a tak by moje náhodné "Tady mě máte" mohlo působit ne zcela konstruktivně.

Na jednu stranu je to dobře, jelikož se nedostanu do pozice "Kdy budete moct nastoupit? Hlavně ne až v dubnu, my vás potřebujeme od února", na druhou stranu je tu ale problém kvůli tomu, že vlastně nevím, jestli pro mě vůbec budou mít místo. Kdyby to ale dopadlo, byla by to cesta nejmenšího odporu. A zároveň si uvědomuji, že nemá cenu to hrotit tři měsíce před tím, než bude vhodný čas na to, aby se to začalo hrotit.

Samotné stěhování bude celkem finanční peklo, protože po dobu cca 2 měsíců budu muset táhnout dva nájmy najednou - v Praze i ve Varech. Do toho kauce, případně odměna realiťákovi a náklady na samotné stěhování. A na to aktuálně tak nějak nemám... resp. mám za prodej bytu v Brně, ale na druhou stranu jsem si to chtěla šetřit jako základ na případnou hypotéku. Protože bychom jednoho dne rády něco koupily.

Nakonec jsme se shodly na tom, že sehnat do nájmu něco důstojného jenom pro mě a tři kočky bude nejspíš méně složité než sehnat něco pro dvě a pět koček, a do toho hrotit prodej či pronájem bytu Lu. Prostě si musíme tu cestu ke společnému životu rozdělit na víc etap. Musím si sehnat práci. Musím se přestěhovat. Musím našetřit na to, co jsem ztratila stěhováním. Musíme najít vhodnou nemovitost ke koupi. Musíme se sestěhovat. Musíme vyřešit byt Lu. Protože udělat všechno (nebo aspoň většinu toho) najednou - v rámci tří měsíců - prostě pořádně nejde.

Všechno přichází v ten správný čas.

Snažím se tuhle mantru opakovat vždycky, když je mi ouzko. A čekám, až ten správný čas přijde. Protože pustit teď relativně dobře placenou práci a relativně dobře situovaný (byť ne úplně levný) byt s relativně dobrým pronajímatelem, abych šla do Varů ke kase a dřela ještě větší bídu s nouzí do doby, až si najdu zaměstnání v oboru, a do té doby bydlela v té nejlevnější 1+kk, se mi taky nechce.

A tak čekám... aktuálně na začátek listopadu, abych zjistila, jestli se vůbec zvládnu vmáčknout do plánované restrukturalizace jedné tamní společnosti. Čekám, až to něco přijde v ten správný čas.

Mám úplně stejně zoufalý pocit, jako jsem měla s Vinařkou - čekala jsem, až dostuduje, a budeme moct nějak normálně fungovat. Pak jsem čekala, až si najde práci. Pak jsem čekala, až se srovná a bude přemýšlet jako dospělá pracující osobnost. A pak odešla. Nedočkala jsem se. Proto mám strach, že se nedočkám ani teď.

Pořád neumím žít okamžikem a svoje naděje upírám do budoucnosti. Pořád si neumím tím Vše přichází v ten správný čas zalepit touhu po soužití všedních dnů s někým, koho milujete, a nekomplikovat si život tím, že se vídáme jen o víkendech, že to k sobě máme poměrně daleko, a že náš vztah není ve stavu stabilního materialismu.

A tak čekám...