Ale oprávněných. Potřebuju se vyskuhrat a se zděšením zjišťuji, že od posledního skuhravého čtení uteklo už šest týdnu! Upřímně bych dala ruku do ohně za to, že to byly týdny maximálně dva. Tož, na kterém špatném hrobě začít plakat?

V práci se nám rozmáhá (nebo spíš přetrvává) nešvar - domlouvání práce za mými zády. Konkrétně s asistentem

Hned na začátek (si) chci poznamenat, že jsem neskonale šťastná a vděčná za každý den, do kterého se probudím. Nesnažím se to brát jako samozřejmost, ale snažím se uvědomovat, že za minutu všechno v pořádku už být nemusí. A tak prosím Vesmír, aby to takto bylo co možná nejdéle - ideálně napořád.

Rovnou k tomu, co mě pálí nejvíc.

Po týdnu stráveném v krkonošských horách jsem dnes opět otevřela dveře do kanceláře. A... nikde nikdo. Moták má tento týden dovolenou. Byvoj má dokonce dva týdny dovolenou. Asistent líniového manažera má tento týden dovolenou. Je tu prakticky jenom líniový manažer. A to je dobře, protože můj návrat do reality tak není zatěžkáván zbytečnými sociálními interakcemi s hovornými

Následující text si sepisuji hlavně kvůli definování životních zakopnutí, která mohla negativně formovat mou osobnost. Jedná se o přípravu na další psychoterapeutická sezení; jejich zveřejnění je moje iniciativa. Útržky nejsou řazeny chronologicky, ale zkrátka tak, jak mi připluly.

Rozdíl mezi mnou a bratrem jsou čtyři roky,

Z mých pracovních zápisků se tu začíná stávat tradice. A zase - je to dobře, protože skuhrám jen nad prací. Nad prostředí, v němž trávím přes třetinu svých všedních dnů. A ještě nad nesmysly - včera jsem se chvilku bavila se známou, a mám se vlastně strašně dobře. Alespoň, co se týká mezilidských vztahů na pracovišti.

Nejbližšímu

Začíná se mi z toho stávat takový pracovní deníček, že? Na jednu stranu je to dobře, protože tu píšu o těch blbějších věcech v mém životě. Takže když píšu o práci, znamená to, že se mi nedějí blbé věci v osobním životě. Tedy, něco málo nevztahového se rýsuje, ale to musím ještě nechat vykrystalizovat a uležet. A třeba to bude v pohodě a vůbec o tom sem nebudu psát,

Následující text si sepisuji hlavně kvůli definování životních zakopnutí, která mohla negativně formovat mou osobnost. Jedná se o přípravu na další psychoterapeutická sezení; jejich zveřejnění je moje iniciativa. Útržky nejsou řazeny chronologicky, ale zkrátka tak, jak mi připluly.

První tři roky povinné školní docházky

Napsala bych spíš z hovna do sraček, ale chci být distingovaná... Minulý týden se mi vrátil po třech měsících kolega - po neschopence a dovolené. Hurá! Teda, hurá alespoň v době bezprostředně poté, co se usadil vedle svého zaprášeného stolu. Hurá do doby, než jsem ho nechala na chvilku o samotě, protože jsem si potřebovala skočit do Zásilkovny.

Neslavím Velikonoce už řadu let. Matně vzpomínám, kdy jsem se toho účastnila naposledy. Vlastně ani nevím, zda vzpomínat chci. Na rozdíl od mnohých nemám žádné konkrétní trauma s nimi spojené. Když jsem ještě bydlela (v horším období spíš jen přespávala) u matky, většinou jsem si to odtrpěla hned ráno, protože pro staršího pana bratra se zastavovala jeho parta, která

Vy, kdož jste viděli seriál Office (a nejspíš i vy, kdo jste ho neviděli) možná znáte tu scénu, kdy se Toby z personálního vrátí zpět na svou pozici, a šéf Mike ho nečekaného a nezvaného přivítá záchvatem No! God! Please! No!? Pokud ne, našla jsem to za vás. Pokud ano, určitě si rádi zopakujete tuto dvanáctivteřinovou epickou miniscénu.