Pracovní absurdistán
Zatím nás nebudou stěhovat nikam - to už víme. Vyhla jsem se dvěma pijavicím - to už víme. Nadešla (přirozená) obměna kochátek - to už víme. Je ale ještě dost věcí, co nevíme. Tak třeba...
Před časem jsem byla až moc aktivní. Byla jsem postavená před pracovní úkol, který částečně záležel ještě na dalším kolegovi z vedlejšího oddělení. Jenže ten nebyl zrovna v ten den přítomen. Jeho část byla ale zanedbatelná a kdybych ho kvůli tomu naháněla více než jednou, připadla bych si nepatřičně. Nevím, co mě to napadlo, protože můj líniový šéf mi řekl, že bych přece jen měla počkat, až bude onen kolega v práci, ale jeho část jsem nakonec udělala též - přece jen - měla jsem s tím už zkušenost z pražského pracoviště. No, chyba lávky. Nepředpokládala jsem totiž dostatečně následky, které s sebou ta jeho část úkolu může v současném systému přinést (a co se dokonce za ten rok a půl, co to už nedělám, změnilo v legislativě). A když se mi to jako bumerang vrátilo k doplnění (a následně i přepracování), létala jsem po všech čertech a otravovala snad každého na pobočce i mimo ni, abych to uvedla do správné podoby. Jasně - mohla jsem to po návratu onoho kolegy hodit jemu s tím, že jsem to dojebala a Ty to teď oprav, ale to tak nějak není můj styl. A tak jsem udělala alespoň to nejnutnější správně a dala mu to (snad) v pořádku k dopracování ve smyslu, že jsem mu ulehčila práci. Všichni v našem kanclu ze mě měli prdel (oprávněně), zatímco všichni mimo ni mi vyjadřovali jakousi formu úcty (neoprávněně), že se do něčeho takového pouštím, i když bych to dělat nemusela. Tohle byl druhý případ v téhle firmě, kdy jsem se začala šťourat v něčem nad rámec svých povinností. Budoucí Karolíno, kdybys náhodou stála před nějakým třetím podobným případem, vykašli se na to, ju?
Veleštírovi asi začíná trochu hrabat. Dlouhý už má odkleplé, že k nám přestoupí z jiného oddělení od 1. 1. 2026. Širokému to neustále odkládali s tím, že výhledově s ním taky počítají. Náš Šéf už ho bere za svého, proto s námi byl na pijavici. Jenže Veleštír ho moc nemusí, protože na svém současném pracovišti neodvádí kdoví jaké výkony (zřejmě kvůli tomu, že mu to neustále odkládají; zřejmě i kvůli tomu, že jeho současné vedení s ním už do budoucna nepočítá a nemají potřebu ho proto motivovat a spíše ho shazují). A do toho nám nedávno Veleštír oznámil, že k nám nastoupí nová posila - na místo, na které jsme počítali s Širokým. Od 1. 1. 2026 tak budeme mít v kanclu nejen Dlouhého, ale ještě dalšího úplně cizího člověka, kterého jsme zatím neviděli. Co jsem pochopila, tak je to nějaký Veleštírův kůň, protože k nám nastupuje jenom po pohovoru s Veleštírem. Ani našeho líniového Šéfa se nikdo na nic neptal, prostě mu to bylo oznámeno. A co Široký? No, tomu bylo opět zopakováno, že výhledově. Jako obvykle kňučel, ale to je tak všechno, na co se zmůže.
Reference na onoho nového neznámého kolegu jsou různé. Na práci by prý měl být výkonný, ale sám Veleštír se nechal slyšet, že na pivo by s ním nešel. Což je poměrně kulantně řečeno, protože další důvěrné reference jsou doprovázeny slovy jako čurák nebo podrazák. Veleštíř konstatoval, že ho vezmeme na zkušebku a pokud si ho nebude(me) chtít nechat, prostě ho propustí(me) brát a místo něho přijde Široký. Což je další ne úplně standardní přístup. A nechci předjímat, ale nikdo z toho nemáme úplně dobrý pocit. Do toho náš Šéf potřebuje aktuálně posílit hlavně činnost připadající na mě a Motáka, zatímco Veleštírův kůň projevil zájem spíš o činnost, kterou provádí Byvoj, asistent Šéfa a částečně i Šéf. Do čehož se nechal slyšet Dlouhý, že i on by radši dělal jejich práci a ne naši. Však jasně - jich může být pět a my pořád dva. A ideálně ještě všichni namačkaní tady, protože nové prostory se možná budou rekonstruovat až příští rok, že...
Další z podivných Veleštírových kroků se odehrál před pár dny. Nějaký Motákův známý přemýšlel, že by změnil práci, a tak se toho Moták chytil, a domluvil mu randíčko s šéfem vedlejšího úseku. Nový adept i onen šéf ze sebe byli nadšení, jelikož nový adept byl schopný a hlavně by nepotřeboval nic moc zaškolovat. Prakticky hotový kus. A tak si naplánovali sedánek s Veleštírem. Jenže Veleštíř byl prý od začátku protivný, působil arogantně, čímž onoho nového adepta dostatečně odradil, takže jeho zájem opadl. Což mi k Veleštírovi opět nesedí, protože jsem ho vždycky zažila jako vysoce profesionálního a objektivního. A tímhle se naprosto zbytečně zbavil schopného uchazeče, který měl zájem o práci na úseku, z něhož ke konci roku bude několik lidí odcházet.
Všichni na to máme obdobný názor, ale na hlas ho na chodbě nikdo raději neříká. Přece jen - když nad vámi jsou dvě ruce, z nichž jedna drží cukr a druhá bič, snažíte se držet toho prvního.
Zachránila jsem jedno ze svých nových dvou kochátek. Zcela nechtěně a paradoxně díky své nepořádnosti. Budu jí říkat do budoucna Smutnička, protože to tak nějak vystihuje to, jak ji vidím. Takovou tu nešťastnou uslzenou princeznu, jejíž světlé chvilky spočívají v tom, že se zrovna netopí, ale dýchá těsně nad hladinou. Inu - asi před třěmi měsíci naše oddělení dělalo něco pro Smutničku. Výstup onoho úkonu včetně doprovodných dat se archivuje mimo online síť na náš (přepisovatelný) nosič. A kompletní obsah z našeho (přepisovatelného) nosiče se pak archivuje na nosič, který by měla vyfasovat a dodat Smutnička. K tomu se pak na flashku dává ještě samostatný výstup bez doprovodných dat, s nímž Smutnička dál pracuje, ale ta archivace s doprovodnými daty je neméně důležitá. Tehdy byly docela zmatky a Smutnička ten nosič pro archivaci zapomněla dodat, resp. tím pověřila nekompetentního kolegu, kterému se nosič nechtěl fasovat, a tak se na to vykašlal. Měl přece flashku, s níž dál pracoval, tak k čemu se zajímat ještě o archivaci. Nicméně Smutnička se tu nedávno zjevila s tím, že stále nemá od nás data k archivaci. Upřímně - já to vypustila z hlavy hned pár dní poté, co se měl onen kolega dostavit a nedostavil.
Chvilku jsme tedy pátraly po tom, kde by to mohlo být, nicméně nám stejně nakonec nezbylo nic jiného, než vyzpovídat onoho kolegu. Ani nezapíral, prostě nahned řekl, že to zapomněl, ale že to přece ještě budu mít na tom našem (přepisovatelném) nosiči. Vyvedla jsem ho z omylu, protože za ty tři měsíce jsem onen nosič přepsala už zhruba šestkrát, tudíž jejich data už na něm určitě nebudou. V tu chvíli začala Smutnička chytat hysterák a slzet, na dva tahy vysála musela vysát snad polovinu náplně své elektronické cigarety a pomalu podávala výpověď. Seznala jsem, že v tu chvíli už jí nijak nepomůžu, a tak se odebrala do kanceláře s tím, že zkusíme společně s IT oddělením aspoň částečně vytahat nějaká data z toho disku - přece jen - coby kdyby. Nicméně zrovna TOHLE (přepisovatelné) médium jsem nemohla nikde najít. Pak jsem se podívala do šuplíku a... zřejmě jsem tehdy v rámci nějakého záchvatu debordelizace TOHLE (přepisovatelné) médium hodila na spod onoho šuplíku, kde od té doby odpočívalo pod zbytečnými papíry. Zkontrolovala jsem data a... byly tam. Vítězoslavně jsem tedy šla oznámit Smutničce, že svět (alespoň dnes) nekončí, a že piju ukrajinskou vodku. Je to už druhý týden a vodku pořád nemám. Ale mám plusové bodíky, které mi jsou naprosto k ničemu, heč!
Jo - a abych přeřvala Byvojův Blaník a náhodné zvuky z náhodných videí na TikToku, pátrala jsem po nějaké monotónní hudbě vhodné k práci a narazila jsem na jednu nádhernou paní, co vypadá roztomile i sjetá. Tady je: