Mezibytí nebytí a nepití

Předešlý článek byl prakticky jen o chlastu - a přitom to vůbec nebylo v plánu. Prostě se to tak nějak sešlo, a já ho nechtěla prodlužovat na neúměrnou délku, tudíž jsem z něho vypustila prakticky vše, co se netýkalo metly lidstva. A tomu všemu vypuštěnému se budu věnovat zde.

Tloustnu. A štve mě to. Aktuálně nesportuji, ale pravidelně se vážím, abych případně věděla, že to jde se mnou z kopce. Prakticky neměnící se číslo na váze mě dlouhou dobu udržovalo v klidu. Celkem teď prasím s jídlem a pitím. Jím sice pravidelně, ale neustále do sebe cpu něco sladkého či tučného a po večerech mám tendence si dát aspoň trochu nějakého toho tekutého rozveselovadla. To, že nepřibírám na hmotnosti jsem si zdůvodňovala stresem, kterého si aktuálně kvůli tomu všemu užívám náležitě. Z omylu mě vyvedly až nízké teploty, kvůli kterým jsem sáhla do své (pronajímané) skříně pro teplejší kalhoty a zjistila jsem, že se do nich nevejdu. Prostě se tam nenarvu, resp. narvu, ale rozhodně musím vynaložit enormní úsilí! Nejspíš jsem ztratila svalovinu a nahradila ji tukem na zadku a stehnech - protože to jsou prostě moje partie, kam se mi to všechno cpe při každém nevhodném nestřeženém okamžiku. Mohly by to být prsa, mohlo by to být břicho nebo záda. Ale ne - mně se to cpe tam, kde to jde nejhůře schovat.

Lu se mi za to směje. Sice do mě kvůli tomu nerýpe, takže nemám pocit, že pro ni ztrácím na přitažlivosti, ale i tak je to poměrně zneklidňující. A samozřejmě - já bych si nic takového vůči ní dovolit nesměla. Ne, že by mě to někdy vůbec napadlo - takhle jsem nikdy nastavená nebyla. Beru tu druhou takovou, jaká je. Když se zeptá, sdělím ji svůj názor, ale jinak ji prostě přijímám se všemi jejími detaily; bavíme-li se, samozřejmě, o hranicích nezasahujících do extrémů. Ale to je jedno - jsem rozhodnutá, že až se vše dorekonstruuje a my se nastěhujeme, začnu na sobě zase dřít. Marně si vzpomínám, kdy jsem měla naposledy vidět břišáky, ale chtěla bych se do téhle formy zase dostat. Jen v těch sedmatřiceti to bude nejspíš náročnější než v dvaadvaceti.

Celkově jsem rozhodnutá si srovnat životosprávu. Postupně. Jídlo se snažím vyladit, ale troufám si říct, že zákald mám dobrý. Horší jsou ty kalorické zaháněče stresu. Až bude tohle všechno za námi, chci přestat pít ve všední dny doma. Už jen kvůli Lu, která by tomu musela být přítomná, a které by to pravděpodobně (spíše jistojistě) vadilo. A začínám přemýšlet, kolikrát jsem to vlastně už takhle psala a slibovala si to. Ne, že by to na věci něco měnilo - prostě další pokus, u kterého budu doufat, že je už finální. Tentokrát mám k tomu jiný přístup - postupně. Ne takové to Ode dneška bude všechno jinak!

Vzpomínáte si, jak jsem před časem psala, že by v práci mohla proběhnout akce kulový blesk, díky které bych mohla získat vlastní minikancl, protože si vedení spočítalo, že na současné pracoviště se kvůli budoucím přírustkům nevejdeme a rekonstrukce prostor ve vedlejší budově by se nakonec prodražila? Tak prd. Nic nebude. Náš šéf oběhl ostatní šéfy, a vidle do toho hodila úplně poslední manažerka, u které byl. A nemám jí to za zlé, protože ona by si tím jenom pohoršila. Takže aktuálně máme sice slíbený příliv kolegů (pravděpodobně Dlouhého a Širokého), ale zatím se neví, kam se posadí, protože už teď tu máme poměrně těsno. Já mám naštěstí svůj kout dlouhodobě zabydlený, ale Široký nejspíš bude mít k dispozici něco, co připomíná dětský nábytek s miniaturní židličkou a stolečkem. Velice důstojné.

Byla jsem vystavena pracovnímu faux pas, ale pokud proběhlo, nevím o něm. To jsem si takhle vykračovala po chodbě, a vidím, jak náš liniový manažer a Moták klepou na kancelář sekretářky Veleštíra. Ze srandy na ně zasyčím, co tam hodlají dělat, a oni, že mám jít s nima. Tak tam tedy vkročím, a oni sekretářce oznamují, že jdou Veleštírovi přát k narozeninám. Bylo pozdě vycouvat a co o to - Veleštír mě má zatím rád, takže to nemohlo být považováno ani za vlezlé, ale já jsem měla asi půl hodiny před tím dušený špenát s monstrózní porcí česneku. Krve by se ve mě v tu chvíli nedořezal. Naštěstí Veleštír není ten ulisný typ, co se chce při každé gratulovačce bozkat na tvář, takže jsem mu přála z co největší dálky s co nejpropnutější paží a doufala, že má buď rýmu nebo aspoň nezdravou zálibu v česneku. Dopadlo to naštěstí dobře, nebo to aspoň na sobě nenechal znát. Snažil se do mě nacpat chlebíčky a buchtu, ale s díky jsem odmítla a doufala, že se v tom nebude pitvat. Sice jsme kdysi krátce hovořili o mých stravovacích návycích na popud drbů od mého šéfa, ale připomínat jsem mu to netoužila.

V práci bude ke konci roku odcházet celkem dost lidí. Odejdou mi obě kochátka, o nichž jsem kdysi dávno psala - jedna je těhotná a půjde na mateřskou, druhá jde kamsi za lepším. Druhá se mi navíc zprotivila, protože to je skalní fanynka Filipa Turka, čímž u mě pár kochátkovských bodíků ztratila. Ale bude se mi stýskat aspoň po chvílích, kdy mlčela. Během roku k nám však nastoupily jiné dvě kochátka. S jednou budeme jezdit občas stejným spojem v MHD, s druhou se zase strašně krásně povídá. Dvě za dvě. Rozjasňovačky dnů jsou zachovány.

Sehnala jsem si bazarové bicí - jen takové ty elektrické, abych na ně mohla hrát v našem budoucím bytě a sousedy zbytečně neprudila. Jedna místnost totiž bude taková... koníčková. Budeme tam mít běhací pás (ano, Lu chce začít běhat), nějaké ty skříně na věci, co se jinam nevešly, jízdní kola (protože do kolárny je dávat nechceme) a vejde se tam i tahle malá sestava elektrických bicích. Brnkání na kytaru je super, ale už dlouho jsem toužila oprášit i bicí, na které jsem se v mládí pár měsíců učila (rozuměj v pubertě jsem chodila s týpkem, co mě občas bral do zkušebny a já se chtěla naučit hrát na bicí, takže jsem si za ně sem tam sedla). Teď chci do toho ale jít zodpovědněji. Nemusela jsem pro ně ani moc daleko, a už je mám doma. I když je akustická izolace mezi byty pravděpodobně dobrá, asi si tam pořídím se sousedním bytem ještě nějaký závěs ke stěně, ať to plácání do plastových blan trochu tříští. Ale mám z toho radost.

A to je nejspíš vše, drahý nepicí deníčku.