Jako v zoo

Jak jsem zmínila v předešlém článku, majitelka bytu, který budu na konci února opouštět, ho už inzeruje na netu, kdy v prosinci se u mě vystřídali čtyři zájemci (jednotlivci i páry), ale nakonec to nikdo nevzal.

Na další návštěvu jsme byly domluvené mezi svátky, ale nakonec to ze zdravotních důvodů odpískala přímo pronajímatelka, a přesunuly jsme to na začátek ledna. Sice jsem nebyla nadšená z toho, že mi už popáté někdo poleze domů a bude očumovat mé věci, ale na druhou stranu jsem byla i já na druhé straně, a očumovala věci ostatních, když jsem se někam stěhovala. A ona ke mně byla vždycky férová, takže nevidím důvod remcat a frflat.

Domluvené jsme byly na pátou, a skutečně se dvě minuty po páté rozezněl domovní zvonek. Vyčkala jsem u dveří a otevřela mladému páru, který byl v závěsu následován paní majitelkou. Už podle přízvuku slečny u pozdravu bylo jasné, že jsou buď z Ukrajiny nebo Ruska. Paní majitelka je provedla bytem, ukázala jim co v bytě bude zůstávat a co tam případně já mohu nechat zadarmo a co za mírný peníz. Pak se mě zeptal pán za kolik bych co nechala.

Zareagovala jsem otázkou, zda mluví ukrajinsky (v ukrajinštině) nebo rusky (v ruštině). Byli to Ukrajinci, a mé srdéčko zaplesalo, protože i přes to, že ve Varech není Rusů tolik, kolik si zbytek republiky myslí, ukrajinštinu v ní slyšíte jenom ojediněle. Komunikací v ukrajinštině jsme trochu upozadili majitelku, která chvilku nechápavě hleděla, ale nakonec jsem zase začala mluvit česky, aby se necítila odsunutá a hlavně aby jim mohla říct další věci související s budoucím pronájmem.

Dala jsem jim slevu snad na každý kus nábytku, a to, co bych jinak prodávala za nejméně jsem jim k tomu přihodila zadarmo jako bonus. V meziřečí jsem se ptala, kdy sem přicestovali, protože slečna už uměla poměrně důstojně česky, a bylo to hned na začátku války. Prostě hledali další článek nového života, k němuž jsem mohla přispět tím minimem (slevou) i já. Osobně jsme z nich byla nadšená - nejen kvůli možnosti si zase s někým promluvit druhou půlkou mého já, ale i kvůli tomu, že bylo vidět, že o byt mají skutečně zájem a že by si ode mně koupili všechno, co bych jim nacpala.

Když jsme se loučili, i paní majitelka vypadala spokojeně. Jen těsně u dveří zmínila, že nejsou jediní, a že přijdou ještě další tři. TŘI?! Jakože tři různí zájemci. No, to jsem upřímně nečekala. Plány mi to sice nenarušovalo, ale... ale.

Druhá zájemkyně přišla sama. Při prohlídce z ní vypadlo, že se s přítelem rozchází, a že si s sebou bere i dítě. Postel bych si ode mě převzala (fakt se mi nechce rozkládat kvůli prodeji), možná i ten jídelní stůl a ledničku by si koupila, ale o zbytek nejevila zájem. Nevadí - pořád to jsou kousky, co se dají udat jinde, jen je musím inzerovat a hlavně prodat - připravit, rozdělat, odnést alespoň ke dveřím. Měla jsem nějak příliš empatický den, protože jsem se nad její životní situací zamýšlela trochu hlouběji než běžně. Ten stav, v němž se teď nachází - jak životně, tak emočně. Celkem to se mnou zahýbalo. Nakonec konstatovala, že jde ještě na jednu prohlídku, a že se ozve.

Třetí uchazeči byl pár s malým děckem, cca rok a půl. Ti měli svou pračku i ledničku, svou postel, vlastně téměř všechno své. Tam by byla největší komplikace, co se odprodeje mého nábytku týká. Dítě dělalo dětské věci - chtělo chodit, vřískalo (takže kočky se zdekovaly), vrhlo se jim k misce s vodou a začalo ji vylévat. Jeho matka ho sice zarazila hned při prvním vylití, ale jakýmsi záhadným způsobem se mu to podařilo udělat ještě třikrát. Omlouvala se, chtěla to vytřít, ale nedokážu si představit, že bych jí vrazila hadru do ruky a dělej. A pak si tam s tím dítětem začali suverénně hrát. To trvalo asi dvě minuty, mezi čímž jim sice majitelka opakovaně řekla, že jestli je to všechno, že půjdou ven, ale oni ji zdárně ignorovali a pokračovali v mimískování. Tak jsme prohodily pár vět aspoň mezi sebou, a po těch dlouhých dvou trapných minutách se tedy sami usmysleli, že je čas vypadnout.

A i čtvrtí uchazeči stáli za to. Pán zdánlivého stáří cca 45 let a jeho nová přítelkyně zdánlivého stáří 35 let. Podle toho, co jsem pochopila, se rozvádí, a o tento byt má zájem, protože je nedaleko jeho původního bydliště, kde má syna, kterému se chce věnovat. Bydlel by tam většinou sám, takže to je asi něco jó hodně čerstvého. Byl zbrklý, skákal od jednoho k druhému, snažil se používat hlášky neúměrné svému věku, a působil prostě jako starý pes, který se upíchnul na mladší fenu, a tak se snaží být svěží. Nepatřičně svěží. Kuchyně ho moc nezajímala, zato fena se po ní rozhlížela až moc dlouho, a pak za námi přišla se znatelným úšklebkem. Nechtěla mu říct proč, ale spíš si myslím, že jí vadilo to nepraktické řešení nežli můj pracovní (ne)pořádek. Pak si začali šuškat kam dát sedačku a kam televizi, a rozloučili se s tím, že se paní domácí ozve.

Když se paní domácí loučila, poprosila jsem ji, ať mi dá vědět kdo (jestli) to nakonec vzal, abych věděla co tam nechat a co rozprodat. A tajně doufám, že tahle čtyřnásobná návštěva už byla poslední, protože mě nebaví pořád vytírat a zabíjet odpoledne někým, kdo si to nakonec nepronajme. Prosím! Vesmíre!