Osobní vánoční měsíc

Na rozdíl od předpředešlého článku bych v tomto chtěla shrnout prosinec v té osobní rovině - prostě žádné obecně záživné čtivo, ale spíš osobní prožitky z návštěv, které jsou pro prosinec tak charakteristické.

Otočka v Praze

Za starším panem bratrem jsme se vydaly s Lu už v polovině prosince - jelikož jsou jejich Vánoční svátky (hlavně kvůli jeho ženě) opravdu sváteční. Mám za to, že o jeho ženě jsem se naposledy vyjadřovala v druhé části mých bolístek a traumátek. A pak nejspíš před šesti lety, kdy ten článek skončil v útrobách mého tehdejšího blogu. K Buclatému andílkovi, jak jí začala přezdívat i Lu, jsem si postupem času našla cestu. Na počátku na mě sice hleděla skrz prsty kvůli tomu, že v jejich sektičce homosexualita není úplně populární, ale to vím jenom od bratra; sama mě s tím nikdy nekonfrontovala. Od bratra ale rovněž vím, že ohledně tohoto tématu časem polevila, a má ráda nejen mě, ale i Lu. Svým vlastním způsobem. Asi jako má ráda babča toulavou kočku, kterou čas od času nakrmí, i když za práh chalupy ji nepouští. S tím rozdílem, že nás Buclatý andílek pustí i do obýváku, i když spíme raději mimo jejich domov. Ne snad kvůli Buclatému andílkovi, ale kvůli tomu, že si s mým panem bratrem ráčila pořídit už třetího syna, a sedm osob v jednom bytě s jednou koupelnou není úplně optimální.

O mírné faux pas jsem se postarala hned ve chvíli, kdy jsme za nimi dorazily a bratr otevřel vchodové dveře, protože pod nosem si nechal narůst knír. Okamžitě jsem propadla v nezastavitelný smích. Bratr se mě snažil naznačit, že ostatní sousedi v paneláku nejsou zvědaví na mé hýkání na chodbě, ale já si nemohla pomoct. Když jsem se trochu uklidnila, tak jsem mu se slzami v očích vysvětlila čemu se vlastně směju, a v tu chvíli se zjevil Buclatý andílek a prozradila mi, že si ho nechal narůst při příležitosti movemberu na její návrh a že se jí to líbilo, tak si ho nechal. Ladně jsem z toho vybruslila tím, že ho zkrátka celý život pamatuju bez vousů, a že tohle jsem fakt nečekala. Buclatý andílek nasadila opět svůj mírný přihlouplý úsměv a snad to její hlava nějak vstřebala. Sice jsem o tři roky starší než ona, ale tím svým uťáplým životním stylem by mohla do kapsy strčit i leckterého důchodce. Občas mi připadá, že všechno dělá mě natruc. A já jí musím připadat úplně stejně. Přesto se na těch pár hodin sneseme.

Když šel Buclatý andílek spát, měla jsem konečně prostor s bratrem mluvit tak nějak otevřeněji. Ne tak snad o té hrůze, co měl pod nosem, ale on si potřeboval vylít srdíčko (a nalít něco tvrdšího, co si před Buclatým andílkem nedovolí). Výchova tří kluků se na něm podepsala možná víc než je ochotný si připustit. Soužití s Buclatým andílkem je taky náročné, protože většinu času sice přijímá její zlatou klec, ale obávám se, že znova by do toho nešel. Jenže není kam uhnout a - on není typ, co by před problémy bezhlavě utíkal. Když jsme se loučili, obejmula jsem ho a chtěla mu dát pusu na tvář, ale odstrčil mě s obvyklou hláškou z mládí "Jdi do prdele, Karolíno," a já měla na pár vteřin pocit, že je nám zase -náct. Jenže nebylo - je nám -icet a někdo si dokonce nechal narůst fotrovský knír.

Otočka v Mostě a Brně

Štědrý den jsme trávily již tradičně u rodičů Lu. Dostala jsem čistě jenom chlast, ale... vlastně mi to nevadí - nalijme si čistého vína. Mám je ráda, oni mají rádi mě. To stejné (doufám) platí o Lu sestře a její rodině, kam jsme se na chvilku večer taky stavily (a kde jsem opět obdržela chlast). Náštěvy u Lu příbuzných pro mě bývají oázou klidu, kde nemusím nic řešit, na nic myslet a celkově si v Mostě vždycky oddychnu. Mám to tam spojené s novým začátkem - dospělým, uvědomělým a srdečným.

Den po Štědrém večeru jsme se vrátily zpět do Varů, abychom druhý den zase vyrazily na cestu, tentokrát do mého rodného Brna, kde jsme se sešly s tetou. Na otočku se ukázal i mladší bratr - pár měsíců čerstvý rodič, se svou přítelkyní - pár měsíců čerstvou rodičkou, a nakonec dorazila i matka. Dárky jsem měla pro jistotu přichystané pro všechny zúčastněné, takže jsem nemusela odjíždět s výčitkami, že jsem jejich schopnost společenské přítomnosti podcenila. U tety se její děti sice zastavily na Štědrý den, ale večer trávila se svým novým přítelem, kterého nám zatím nepředstavovala. Večer jsme se už jenom ve třech celkem picly a druhý den jsme se opět odebraly zpátky po dálnici na dlouhou cestu do Varů.

Otočky u mě doma

Aby to všechno nebylo úplně idylické, paní majitelka bytu, v němž aktuálně bydlím, se konečně rozhodla ho hodit na internet. S tím jsou spojené návštěvy zájemců, které jsem už absolvovala celkem čtyři. A vlastně se mi tohle všechny předešlé nájmy vyhýbalo. Naštěstí, protože fakt není o co stát a já tohle znám pouze z druhé strany, kdy jsem lezla na prohlídku k ostatním (končícím) nájemníkům.

První návštěva byl takový mladíček, který tam přišel bez přítelkyně, o níž se však zmínil. Jediné, co ho zajímalo, bylo jak je rychlý internet (protože prý dělá home office), a zda v ledničce, kterou tam budu nechávat, svítí světlo - protože v současném nájmu jim světlo v lednici nesvítí a pro něho to je pravděpodobně existenční problém. Rychlý internet ani funkční světlo v lednici ho bohužel nenalákalo, jelikož si s paní domácí neplácnul.

Druhý a třetí pár přišly v jeden den. První pár byl sympatický, komunikativní, s těmi bych se snad i kamarádila. Sympatie z mé strany opadly ve chvíli, kdy se mě na férovku zeptali, zda bych byla schopná se odstěhovat už v polovině února a ne na konci, protože oni v současném nájmu mají taky smlouvu jen do února, a tak by se nestihli přestěhovat. Vysvětlila jsem jim situaci kvůli časové tísni vzhledem k nepříliš rychlé rekonstrukci našeho MY, a že pokud se budu schopná odstěhovat dřív, tak se bavíme o nižších jednotkách dní a ne dvou týdnech. Druhý pár byl takový nesourodý - mladá slečna a o hlavu menší mladý cizinec, co česky uměl jenom pozdravit. Ti si pomalu rozmísťovali nábytek, ale pak začali počítat, na kolik by je vyšel nájem s energiemi... a nadšení bylo zjevně to tam. Opět - ani jeden z párů nakonec nedopadl.

Čtvrtý zájemce mě celkem naštval. S pronajímatelkou se na všechny prohlídky domlouváme na pátou, kdy mám jistotu, že dorazím domů a stihnu ještě poklidit. Pronajímatelka mi onen den píše ve třičtvrtě na pět, že se jí zájemce neozývá s potvrzením termínu, a že to tedy zrušíme. Než stihnu odepsat, přijde mi od ní další zpráva, že to bere zpět, a že se prohlídka uskuteční, ale až o půl šesté. Nemám ráda tyhle změny plánů na poslední chvíli, ale vydržím - je sice pátek, ale výjimečně nemám žádné časově závazné plány. Půl šesté - nic. Třičtvrtě na šest - nic. Nedělám drahoty a říkám si, že by mi paní domácí dala určitě vědět, kdyby z toho nakonec sešlo. Nakonec se domovní zvonek rozezněl v šest. Hodinu zpoždění od původního plánu a půl hodiny od toho na poslední chvíli změněného!

Borec přišel - už od pohledu idiot. Do každé místnosti jenom na vteřinu nakouknul, a za půl minuty byl zpátky v předsíni. Celou tu půlminutu prohlídky mlčel. Paní domácí se ho ptá, zda se chce na něco zeptat. On na ni asi tři dlouhé vteřiny mlčí jak na krávu a pak z něho vypadne, že to si přece poví jenom mezi sebou. Beze slova si otevřel dveře a paní domácí ho - značně nejistě - následovala. Před barákem se s ní ještě asi deset minut vybavoval a - samozřejmě, že to nevzal. Měla jsem z toho pocit, že vlastně o ten byt neměl zájem, vlastně zapomněl i na prohlídku, ale pak mu bylo blbé se na to vykašlat úplně, když jsme na něho s paní pronajímatelkou čekaly. Tak nás raději nechal další hodinu čekat než aby měl koule to zrušit úplně a udělat ze sebe blbce. A taky to nevzal, protože mě čeká pátá návštěva...

 (Limp Bizkit jsem nikdy aktivně neposlouchala - dostala jsem se k nim až nedávno a úplnou náhodou; ale na stará kolena se mi celkem líbí)