Klacky pod nohama

Praha mě nechce pustit, Vary mě nechtějí přijmout. Všechno přichází v ten správný čas. Všechno přichází v ten správný čas. Snažím se z toho nezbláznit. Oproti těm skutečným problémům, co život dokáže nadělit, řeším opravdu jen prkotiny. Prostě jen nežiju tak, jak bych si přála. Co by za můj současný stav mnozí dali? Ale i přes to je to prostě nepohodlná komplikace.

Za pomoci staré známé z Brna se mi podařilo vmáčknout do vyšetření bolavého kolene a mé vykročení do nového roku bylo doprovázeno skvělou novinkou - hurá, mám rozbitý překřížený vaz v koleni. V květnu na operaci, takže aspoň nemusím nijak složitě řešit letošní dovolenou. Budu ráda, když budu nějak smysluplně chodit. Brala jsem to jako případný menší klacík pod nohy hlavně kvůli stěhování, ale jelikož jsem doma začala aktuálně dost minimalizovat a roz(pro)dávat a nábytku se před stěhováním taky budu v co největší míře snažit zbavit, nebude to pro mé pomocníky představovat nějakou větší zátěž. Při kancelářské práci bych nijak výrazně omezená nebyla. Jenže...

Včera odpoledne jsem volala s kamarádkou Lu, s níž jsem se už v průběhu loňského srpna domlouvala, že až se na začátku listopadu z neschopenky vrátí do práce, má se zeptat, jestli by mě nevmáčkli do plánované restrukturalizace jejich firmy. Zástupce ředitele byl z mého životopisu nadšený, ale čekalo se, až se generální ředitel vrátí z dovolené a společně mu to téma nadnesou. Před Vánoci na to nebyl čas, a tak jsme byly dohodly, že se mám ozvat na konci ledna. A já se na konci ledna ozvala - včera.

Ve zkratce - generální ředitel nemá pocit, že by firma měla rozšiřovat oddělení, na které se hlásím. Nebude pro mě místo, dokud neodejde nikdo ze současných zaměstnanců; a co se ví, nikdo z nich odchod neplánuje. Generální ředitel naštěstí sám bude odcházet koncem dubna, a tak od května bude nastupovat nový. Zatím se však neví kdo, a tak ani není jasné, jaké bude mít priority. Tak či onak se ledy rozhodně nezačnou hýbat dřív než v květnu. Předpokládám, že přes léto se nikomu nic řešit nebude chtít, takže reálně vznikne potenciální prostor na podzim. A to pouze za předpokladu, že nový generální ředitel bude nakloněn rozšíření onoho oddělení.

Když jsem zavěsila, bylo těsně před koncem pracovní doby. Měla jsem úplně stejný pocit jako když jsem se tehdy dozvěděla, že mě Vinařka podvádí. Mžitky před očima, slabost v rukou i nohou a strašně prázdný pocit uvnitř. Musela jsem se jít vyzvracet. Tohle mi upřímně vzalo vítr z plachet. Vím, že ještě není čas házet flintu do žita, že se v květnu mohou začít dít zázraky, ale... tak nějak jsem tajně doufala, že už v tom budu mít jasno. Kdyby mi někdo řekl: "Bude to trvat rok, ale pak Tě bereme," přijala bych to. Ale takhle? Prostě zase ten pitomý pocit nejistoty a čekání.

Jiná pracovní možnost alespoň částečně v oboru ve Varech? Ne. Nenašla jsem a pravděpodobně ani neexistuje. Nejblíž zřejmě Plzeň, ale dojíždět každý den 80 km do práce není zrovna výhra. Jenže... já prostě nechci měnit obor. I když jsem občas strašně naštvaná na kolegy a znechucená systémem, baví mě to. Mám poměrně dobře rozjetou odbornost, troufnu si říci, že celkem dobrý životopis, ale když si ho přečte někdo, kdo pořád žije v osmdesátkách či devadesátkách, nezaujme ho.

Mám milující přítelkyni. Mám práci. Mám (pronajatou) střechu nad hlavou. Máme dohromady pět úžasných koček. Leží mezi námi jen dvě a půl hodiny cesty. Až na bolavé koleno jsme zdravé. Objektivně se mám vlastně strašně dobře. Jenže na druhou stranu bych se chtěla mít ještě o něco lépe. Zase bych chtěla mít pocit, že mám nejen střechu nad hlavou, ale i domov. A i když vím, že to nebude zítra ani za měsíc, že cesta k onomu domovu je ještě dlouhá, každý klacek pod nohama znamenající prodloužení oné cesty mě neskutečně ubíjí. Všechno přichází v ten správný čas.