Blbci v práci

Nevím, jestli si těchto pracovních neduhů všímám až od chvíle, kdy jsem si řekla, že u firmy nebudu setrvávat věčně, nebo se toho jenom shodou náhod seběhlo víc v jeden čas. Tak či onak se z toho potřebuju vypsat. Sice jsem to už všechno vyblila na Lu, ale písmenka jsou písmenka.

Korporát je kouzelná záležitost. Stejně jako v malém akvárku jsou problémy v malé firmě vidět prakticky hned. Na rozdíl od obří společnosti s tisíci zaměstnanců, desítkami odloučených pracovišť, pobočkek, outsourcových partnerů a dalších míst tvořících nepřehlednou změť chapadel gigantické chobotnice. Tam se leckjaký problém prostě ztratí, případně nikoho moc nezajímá - možná až do chvíle, kdy začne ohrožovat pověst manažerů a vyšších pater. Co se týká nižších pater, tak v mnoha případech jsou tvořena místy, jejichž platové ohodnocení není příliš atraktivní, a tak je zastávají lidé, jejichž schopnosti jsou - slušně řečeno - tristní.

Samolibě svou pozici řadím už do středního patra, v manažérštině se jedná o činnost back office charakteru. Má práce není pro zákazníky vidět, pro spodní patra je nesrozumitelná a horní patra jí sice přisuzují důležitost, ale připomínkám jsou ochotna naslouchat až v případech, kdy hráze praskají. Jsem mezi mlýnskými kameny spodních a horních pater. Dost často je tvoří lidé stejně (ne)schopní, avšak ty v horních patrech byli ve správný čas na správném místě, zatímco těm spodním štěstí tolik nepřálo. Díky tomu vznikají právě situace, které mě donutily sepsat tyto řádky.

Protože jsem tak rozhodl

V pátek mi hned ráno zvoní telefon. Na druhém konci mi kolega sděluje nestandardní požadavek, který jsme ale schopní zvládnout. Jsem ráda, že se ozval, protože v těchto případech je dobré držet se pravidla Když nevíš, zavolej Karolíně. Domlouváme postup - potřebné podklady mi pošle elektronicky a část v pondělí doručí fyzicky; požadavek se zadá do systému. Na zadání požadavku do systému trvám vždy, aby to bylo černé na bílém, protože se dost často stává, že je vše jinak. A skutečně do hodiny je požadavek zadaný v systému.

Po víkendu v pondělí onomu kolegovi volám s dotazem v kolik přesně dorazí, abych zrovna nelétala někde mimo kancelář a on mě nemusel nahánět. Telefon vyzvání dlouho, a nakonec to zvedá jeho manažer, který mě informuje, že mají přesměrované telefony kvůli poradě, a zda to nepočká. Nepočká - potřebuju jen slyšet číslovku vyjadřující čas. Té jsem se nedočkala. Naopak mi je sděleno, že onen nestandardní požadavek bude vyřízen skrze outsourcing (externí službu našeho obchodního partnera). Samozřejmě, že se dotazuji proč. Odpovědí mi je pouze věta "Protože jsem tak rozhodl." Podle charakteristické ozvěny mi je jasné, že mě má nahlas, a poslouchají to všichni, co na oné poradě jsou.

Začínám mít rudo před očima, protože ještě den zpátky jsem se s jeho podřízeným jasně domluvila, že tohle zvládneme sami a dnes mi to má doručit.

Řešení přes outsourcing je navíc časově delší, protože to bude tak za měsíc, zatímco my to zvládneme během týdne. A i po onom měsíci mi stejně budou volat, protože samotná poslední fáze a realizace stejně bude muset jít přeze mě. Měla jsem sto chutí ho v tom nechat vymáchat, protože by byl za blbce kvůli zbytečné časové prodlevě, ale samozřejmě by se to svezlo i se mnou, protože jsem o tom nyní věděla a i přes to bych tomu nezabránila. Argumentovala jsem, že to je vložené v systému a vše je přece domluvené, ale odpověď byla ve stylu "když to teda chceš, tak si to udělejte vy." Mohl sice říct: "Díky, Karolíno, mohl jsem být za debila, takhle navíc ušetříme a bude to rychleji," ale to by zase nebyl za machra před podřízenými a ze mě by nemohl udělat snaživou a přehnaně iniciativní blbku.

Nevím, co s tím

Před časem jsem měla na telefonu jinou kolegyni. Je nová, a tak jsem jí trpělivě vysvětlovala vše, co musí ze své strany na jednom našem projektu udělat. Dokonce jsem za ni napsala žádost na úřad s tím, že jsem jí do systému zadala jednoduchej úkol - Až přijde od úřadu povolení, dej mi vědět. To bylo na začátku listopadu. V týdnu jsem tu měla na čumendu jednoho kolegu (o tom níže) a shodou okolností jsem zrovna mluvila o vyhotovování těchto žádostí. Jako vzor jsem otevřela tento projekt a vidím, že tam ona odpověď od úřadu už je. Došla týden před Vánoci - téměř před měsícem. Nevěřícně se dívám na onoho kolegu a zpět na monitor na datum, kdy odpověď přišla. Střídá se ve mně pocit zoufalství a hněvu. Nejraději bych zvedla telefon a onu kolegyni dořvala, ale zaprvé mi to nepřísluší a zadruhé nechci dělat scény před někým cizím. Kolega na čumendě se ptá na jméno oné kolegyně. Neznám ji osobně, tak přečtu jen příjmení ze systému. On okamžitě ví - znají se. Ona o té došlé odpovědi od prosince ví, ale neví, co s ní má dělat. Zoufale ťukám prstem na obrazovku, kde je napsána věta - Až přijde od úřadu povolení, dej mi vědět. Nevolala jsem jí. Není mou povinností sledovat stav jejího úkolu. Mnou napsaný pokyn je v systému dohledatelný. Je ještě ve zkušebce, tak to nechci úplně lámat přes koleno, ale... doprdele!

Nové maso

Jeden kolega z našeho týmu odchází, a tak za sebe zaškoluje náhradu. Tedy - měl by. Prakticky to nedělá, protože si vzal dovolenou a odjel do Itálie na hory, takže náhradu zaškoluje zbytek. No, zbytek - prakticky jsem tu s ním sama, protože druhý kolega má hlídačenku na děcko a třetí kolegyně je tento týden na školení. Dobře - oficiálně tu mám jeden hladový krk lačnící po zkušenostech a informacích. Nedělám to poprvé a snažím se mu předat co nejvíc.

Děláš něco zajmavýho?

Jenže - kolegyně, co je tento týden na školení, se na začátku ledna nechala slyšet, že zvažuje pracovní nabídku mimo naši firmu. Zatím na ni nekývla, ale náš šéf zavětřil možný problém. A jelikož má šéf na druhém oddělení zaměstnankyni, která si vjíždí do vlasů poměrně často s jinou tamní kolegyní (pořád se v tom neztrácíte?), rozhodl se, že až za ni najde náhradu, šoupne nám ji sem. Jenže jelikož není nic jisté, tak oné problémové zaměstnankyni řekl, ať se sem tam zastaví u nás (u mě, protože tu jsem aktuálně sama) a kouká se mi přes rameno, jak co dělám. V praxi to vypadá tak, že se tahle problémová zaměstnankyně nahodile obden zjevuje ve dveřích s otázkou "Čau, děláš něco zajmavýho?" To chceš.

Kolega na čumendu (mimo jiné viz výše)

A aby to bylo ještě víc zajímavé, tak kolegyně, co zvažuje lepší nabídku, se snaží jako náhradníka doporučit jednoho našeho zaměstnance (svého kamaráda - zmíněného Kolegu na čumendu) z pobočky, která s naší činností nemá vůbec nic společného. Zprvu s tím nikoho neobtěžovala - už od prosince se tu sem tam onen kolega na čumendu zastavil s tím, že mu po své ose ukazovala, co a jak dělává. Jestli je to košér nevím; nejsem tu od toho, abych to posuzovala. Problém nastal ve chvíli, kdy odjela na školení, a mě jenom na WhatsApp napsala, že se kolega na čumendu zastaví, a ať mu ukážu, na čem dělám. Na mou připomínku, že si nejsem jistá, jestli to je vhodné jenom stroze zareagovala, ať mu ukážu třeba už něco uzavřeného, a že až se vrátí, tak si ho zase vezme pod svá křídla.

Domluvila mi ho na úterý. Pracovní doba kolegy na čumendu je s tou mojí trochu odlišná - já chodím do práce na sedmou, on na devátou; proto měl čas se za kolegyní původně zastavovat. A tak si jdu do práce s tím, že se třeba kolem osmé zastaví a za půl hodinky vypadne na svou regulérní pozici. Ale ne - v 6:48 mi přijde na WhatsAppu zpráva, že čeká přede dveřmi mé kanceláře. A tak jsem tedy přišla za tři minuty sedm a pozvala ho dál. Hned si hrcnul na židli vedle mě a říká mi nadšeně: "Tak napřed asi kafe." A tečka. Nic. Sedí dál a hledí na mě jak moje tři kočky u prázdných misek. A já už od rána vyhořelá přemýšlím, jak budu reagovat. Co mu na to mám říct. Jestli mám být hubatá nebo ironická. Jestli jeho představa je taková, že mu to kafe donesu nebo spíš, že se oba chytneme za ruku a po duhovém oblouku spolu poběžíme ke kávovaru. Nakonec odpovím popravdě - kávu si dělám doma a do práce si ji nosím (protože to v práci mi nechutná). S dodatkem, že předpokládám že ví, kde se kávovar nachází. Vstal, odešel, a za chvilku se vrátil. S kávou, na kterou se naše patro skládá, protože už minulý rok firma začala šetřit, takže drobnosti ve stylu kafe přišly na řadu jako první. Předpokládám, že si ho udělal na konto kolegyně, protože já nepřispívám.

Kromě objasnění případu se slečnou Nevím co s tím to pro mě byla spíš rutinní záležitost. Otevřela jsem raději pár mrtvých projektů (ještě bych přišla na další nedostatky a bylo by mi před ním trapně), projela s ním pár souvislostí a postupů, ale nejsem si jistá, jestli něco pochopil. Rozhodně se se mnou nechychotal tak, jako s kolegyní, co si ho sem dotáhla. Po hodině a půl (!!!) se informací nejspíš už nasytil, a tak seznal, že musí běžet. Následující den, ve středu, se mi opět ozval, zda se může zastavit. Rozboural mi tím dojem, že ze mě nevytřískal tolik, a tak si počká na návrat původní kolegyně. Byla jsem ale asertivní, a tak jsem mu napsala, aby si našel konkrétní průsečík mezi mou a jeho pracovní náplní, protože jsem ochotná mu ukázat pouze věci, které by teoreticky mohl použít na své stávající pozici a považuji za zbytečné ho učit něco nad rámec jeho pracovních povinností. Po chvíli odepsal, že se nakonec nestaví, a tím to tak nějak vyhaslo. Doufám, že tento názor bude zastávat i nadále.

Kromě objasnění případu se slečnou Nevím co s tím to pro mě byla spíš rutinní záležitost. Otevřela jsem raději pár mrtvých projektů (ještě bych přišla na další nedostatky a bylo by mi před ním trapně), projela s ním pár souvislostí a postupů, ale nejsem si jistá, jestli něco pochopil. Rozhodně se se mnou nechychotal tak, jako s kolegyní, co si ho sem dotáhla. Po hodině a půl (!!!) se informací nejspíš už nasytil, a tak seznal, že musí běžet. Následující den, ve středu, se mi opět ozval, zda se může zastavit. Rozboural mi tím dojem, že ze mě nevytřískal tolik, a tak si počká na návrat původní kolegyně. Byla jsem ale asertivní, a tak jsem mu napsala, aby si našel konkrétní průsečík mezi mou a jeho pracovní náplní, protože jsem ochotná mu ukázat pouze věci, které by mohl použít na své stávající pozici a považuji za zbytečné ho učit něco nad rámec jeho pracovních povinností. Po chvíli odepsal, že se nakonec nestaví, a tím to tak nějak vyhaslo. Doufám, že tento názor bude zastávat i nadále.

Nelenila jsem, a raději se šla zeptat šéfa, jestli vůbec o kolegovi na čumendu ví. Věděl, ale zároveň mi sdělil, že to je iniciativa oné kolegyně (kamarádky kolegy na čumendu, co je aktuálně na školení), a že šéf není nakloněn tomu, aby se kolega na čumendu stal po jejím odchodu součástí týmu. Ve zkratce řečeno - byl před ním varován z více míst. S onou kolegyní si o tom promluví, až se vrátí, a já ho mám případně odpálkovat. Počítá s náhradníkem za kolegu na horách (Novým masem) a za kolegyni na školení (Děláš něco zajmavýho?). Připomenula jsem mu, že by měl hledat náhradu i za mě. "A Vy už něco máte, Karolíno?" Nemám. Aktuálně mě máte stejně v ohrádce. "Nic nového, ještě chvilku Vám tu zůstanu," odpovím s lehkým úsměvem, ale myslím si své. Ostatně - stejně nemám kam prchat. Na konci ledna se mám spojit s kamarádkou od Lu, co mi chce dohodit to místo u nich ve Varech. Ale dřív než v září s tím stejně nemám počítat. Což nevadí, protože si mě stávající firma snaží zaháčkovat i na léto.

A já to nechávám plynout. Praha si mě drží a nechce pustit. Zvykám si na víkendový vztah. Zvykla jsem si. Ještě nejspíš není čas se usazovat. Za kasu varské Billy nebo Alberta mě vezmou vždycky a moji tamní kolegové by stejně na tom byli nejspíš inteligencí i pracovním nasazením podobně jako ti současní v Praze.