K4r1 | Bezvětří

Další skuhravý článek na téma Všechno to strašně trvá. #sorryjako. Pomyslná loď znázorňující můj život stojí uprostřed oceánu. Proud ani vítr ji nikam neodnáší. Očekávaný směr je jasný, ale břeh je v nedohlednu. Vždycky, když už předpokládám, že to něco na obzoru je cíl, po pár mílích zjišťuji, že to byl jenom mrak či mlha. Asi takový mám teď pocit.

S kamarádkou od Lu z Varů jsem mluvila před dvěma týdny. Tamní zástupce ředitele o mně ví; co si o tom myslí mi neřekla, ale čekalo se, až se generální ředitel vrátí z dovolené. K tomu mělo dojít před týdnem. Od té doby je opět jen ticho. Je mi blbé se připomínat co čtrnáct dní - zvlášť, když se mi to začalo komplikovat v současné práci.

Nechci příliš zabředávat do detailů, ale můj odchod si ze současné firmy nemůže dovolit dřív, než dokončíme pár stávajících projektů. K tomu mělo původně dojít v lednu, nejpozději v únoru. Byla jsem domluvená, že do nových věcí, které by nešly ukončit bez mé účasti (resp. můj odchod před jejich dokončením by to až příliš komplikoval) se už od nového roku pouštět nebudu, a že se budu věnovat zaškolování své náhrady, kterou bychom i bez mého odchodu přibírali, a dalším svým pracovním povinnostem, kterých můžu nechat kdykoliv.

Jenže se to samozřejmě posralo. Ukončení projektů se posunulo, aktuálně se s tím nejdelším počítá s dubnem až květnem, ale vzhledem k okolnostem si osobně myslím, že to taky může trvat déle. Tím, že bych odešla dřív a hodila vše za hlavu bych si to podělala. Do téhle práce jsem nastupovala tak nějak pod tlakem osobního života a podcenila detaily smlouvy, resp. smluvní pokuty a další drobné páky, které by mi sice v odchodu nebránily, ale celkem dost by mi ho zkomplikovaly; jakože by mě fakt finančně zatopily. Při nástupu jsem je neřešila - byla jsem rozhodnutá, že změna práce přispěje k záchraně vztahu s Vinařkou. Navíc jsem si byla jistá, že u tohoto zaměstnavatele zůstanu déle než... doteď. Zase jsem to posrala. Zase něco, co se se mnou táhne z horších časů.

Pracovní kolektiv se nám poměrně točí. A i přes to, že já se nechala slyšet, že hodlám zvedat kotvy, paradoxně tu setrvám déle než většina těch, kteří to oznámili po mně. Do toho jsem zjistila, že tu je poměrně velká drbárna, čemuž se na jednou stranu směju, ale na druhou mě štve, že mi to nikdo neřekne do očí. A když jsem se párkrát pokusila někoho lehounce a nekonfliktně kompromitovat, více méně z toho vybruslil ve stylu "Já to myslel(a) jinak." Fakt si nedělám iluze, že existuje kolektiv, kde se ostatní nedrbou, ale tady mě to trochu víc mrzí, protože dost často se setkávám s náznaky pochopení, s úsměvy a celkově všichni působí více přátelsky než chladně. A pak se dozvím, že jen co jsem zavřela dveře, dotyčný/dotyčná otočil a začal mluvit úplně opačně.

Shrnuto - z Varů se mi zatím nikdo neozval. Praha se protáhne. A můj pracovní kolektiv je plný falešných lidí. A aby toho nebylo málo, už asi dva měsíce mě bolí koleno, takže venku nemůžu běhat a na páse to zvládám tak deset minut.

Roku 2024, opovaž se snažit překonávat své dva předchůdce!