K4r1 | Aby toho nebylo málo

Při příležitosti psaní další skuhravosti bych si ráda udělala poznámku s problémkem, který jsem definovala v minulém článku. Bojuju s chlastem. Potřebovala jsem se sama sobě otevřít. A tak jsem se zhulila. Prošla jsem totiž kolem jednoho z těch automatů, které nabízejí všechny ty CBD olejíčky, mastičky a jointy. A všimla jsem si, že je tam i cosi, co se jmenuje HHC. Dorazila jsem domů, začala googlit, a asi po hodince jsem si to už štrádlovala do nejbližší prodejny, kde jsem si odnesla gramovou paličku zcela legálního HHC a mini bong k tomu. V kuchyni u otevřeného okna jsem si pak dala tři prdy z čtvrt gramu, abych následné tři hodiny bloumala nad svými životními kroky. Není to stav, po kterém bych toužila nějak často, takže se závislosti na něm nebojím. Po hodině to začne vlastně být až otravné. Psala jsem si poznámky a i když mi v onom rauši připadaly světaborné, za střízliva byly banální a nijak převratné. Nic, co bych nevěděla. Na druhou stranu šlo o onen prožitek, kdy jsem si uvědomovala vážnost všech myšlenek, které se mi zřejmě zapsaly hluboko do podvědomí.

Udělal jsem si týdenní poukázky na hříšky. Od nedělního večera do pátečního odpoledne (tedy období, kdy nejsem s Lu), mám dvě poukázky na dvojskleničku. To znamená, že v tomto období si mohu dát 2x dvě skleničky vína/koktejlu. Jednu poukázku k jití ven s kamarádem či kamarádkou a pít při tom, kdy však využití této poukázky zároveň spotřebuje i jednu poukázku na dvojskleničku. V praxi to znamená, že během týdne, kdy nejsem s Lu, jsem si dovolila konzumovat alkohol dvakrát po dvou skleničkách, případně misto jedné dvojskleničky doma jeden večer venku. A i když jsem s cigaretami sekla, pro jistotu jsem si dovolila dvě cíga týdně. Zde mám již osvědčené, že se k nim nevrátím, protože těch příležitostných zkoušek od mé oficiální nikotinové abstinence jsem měla už dost. A když budu mít pocit, že to ve mně zase nějak nehraje, zkusím oprášit HHC a zjistit, co je v nepořádku.

Jedu takhle druhý týden a zatím se držím. Ale teď už k onomu trápení.

Někdy v květnu jsme se s Lu ve Varech docela připily. Sebrala jsem tehdy odvahu a zeptala se, kdy začneme řešit společné bydlení. Nebylo to ve stylu Už se nemohu dočkat, měly bychom to začít řešit co nejdřív, ale vážně mi šlo o stanovení nějakého orientačního časového bodu. Jestli za půl roku, za pět let, nikdy... abychom v tom měly jasno a po x letech na sebe nechápavě nehleděly s tím, že jsme čekaly, že s tím přijde ta druhá. Lu tehdy nevěděla, ale když jsem nadhodila rok, souhlasila. Tehdy jsme to uzavřely s tím, že buď já do Varů nebo Lu do Prahy; že to necháme dozrát.

Vary se mi líbí. Je tam kupa přírody okolo, nejsou sice nějak gigantické, na druhou stranu mi tam zatím nic nechybělo. Jen těch pracovních příležitostí tam není tolik. Lu dělá v jedné rozpočtové organizaci a na tamní poměry má slušné peníze. Bojí se toho, že by podobné místo v Praze nesehnala, protože na tyhle pozice se většinou v rámci oněch organizací vybírají již stávající zaměstnanci. A i když ji její pracovní náplň zcela nevyhovuje, neví, co jiného by chtěla dělat. Rovněž si není jistá, zda se cítí na stěhování do Prahy, která jí připadne zmatečná, a navíc by začínala se sociálními vazbami začínala od nuly.

Nutno říct, že ji chápu. Mé racionální Já mi říká, že co se pracovních nabídek týká, je Praha naprosto bezkonkurenční. Ale chápu, že potenciál najít si stejně či obdobně placené místo je zrovna s Lu zaměřením poměrně nízký. Na druhou stranu kdykoliv si Lu stěžovala na to, jak ji to v práci štve, měla jsem pocit, že by jí změna prospěla. A tak jsem ani bydlení v Praze či poblíž Prahy neházela za hlavu. Kdykoliv jsme byly u mě, snažila jsem ji brát do okolních lesů a přírody, aby neměla pocit, že Praha je jenom beton a šeď. Dost často byla nadšená. Usoudila jsem, že si Prahu zamilovává.

Sama sebe jsem přesvědčila o tom, že Praha je jediná možnost, protože Vary jsou, co se možností pro budoucnost týká, zabité. Ten pocit ve mně umocňovaly i rozhovory s kamarády, kteří mi vždy kývali na to, že bydlení v Praze je v naší situaci to ideální. A i její okolí většinou reagovalo způsobem, že Jee, Praha, tak to Ti přeju. Vždyť i počátky naší komunikace byly v duchu, že doufá, že Vary nejsou její konečná, zatímco já tvrdila, že z Prahy se mi už asi nikam jinam stěhovat nebude chtít.

Tohle všechno vedlo k mému přesvědčení, že Lu do Prahy chce. Z onoho omylu mě vyvedla minulý víkend, kdy prohodila něco ve stylu Jestli budeme bydlet tady. A prohodila to ve Varech. Možná jsem tehdy reagovala trochu podrážděně, protože to bylo v přímém kontrastu s mými domněnkami. A navíc jsme v sobě obě neměly první sklenku vína. Druhý den se o tom sice snažila vtipkovat, ale já na to neměla příliš náladu, tak jsem ji zarazila. Udělala jsem z toho tabu. Nechtěla jsem tomu věnovat ani vteřinu. Bylo mi z toho na nic. Jsou to dva roky, co jsem v Praze. Před dvěma lety jsem hledala byt, což bylo poměrně vyčerpávající. Stěhovala se, což bylo hodně vyčerpávající. Navazovala nové kontakty, což taky není zrovna můj koníček. Ne úplně snadno jsem tu našla obvodního lékaře, normálního autoservisáka, spolehlivou veterinu a spoustu dalších drobností, které se nevyčarují lusknutím prstu. A teď bych tohle všechno měla absolvovat znova s tím, že k tomu bych ještě přibalila hledání nové práce. V Karlových Varech.

Na obranu Lu musím přiznat, že jsem taky párkrát zmínila, že si dokážu představit, že bychom bydlely v západních Čechách. Ale byly to spíše útržky a střípky. Nejvíc relevantní bylo Buď já sem nebo Ty do Prahy - tehdy, když jsme se shodly na tom, že to začneme řešit za rok. A pak jsem podlehla vlastním pocitům a řečím ostatních. Všichni jsme byli přesvědčení, že se Lu bude stěhovat do Prahy... kromě Lu samotné. Moje chyba. Uvědomovala jsem si to, ale byla jsem z toho hodně špatná. Hodně moc. Až jsem začala pozvolna prohrabávat lékárničku, jestli mi tam náhodou nezbyly nějaké vypínače. Nezbyly. Ale byla jsem na sebe hrdá, že jsem nesáhla po flašce, i když jsem měla pořád obě poukázky na dvojskleničky.

Měly jsme sice s Lu obě premenstruační fázi, během které nesmíme nic zásadního řešit, ale stejně jsem jí zavolala a celé to s ní rozebrala. Protože bych to neudržela v sobě. Nejspíš bych udělala nějakou pitomost, které bych později litovala. A já už nechci dělat pitomosti. Mluvily jsme spolu hodinu a půl. Prostě jsem to na ní vyblila. Všechno.

Mrzí mě, že odstěhuju-li se z Prahy, přijdu o těch pár kamarádů, s nimiž jsem zde poslední dva roky sdílela své životní slasti i strasti. Že přijdu o relativně pestré možnosti kariérního uplatnění. O všechny lákadla, které mi Praha nabízí, a které jsem ještě nestačila objevit, natož naplno využít. Teď to všechno najednou pro mě ztrácí smysl, protože je to najednou dočasné. Nemám potřebu se věnovat kamarádům, protože je dost možné, že už se s nimi za půl roku nebudu vídat. Rozvíjet vztahy na pracovišti, protože za půl roku už tam třeba nebudu pracovat. Shánět náhradní obrazy za ty, které si Vinařka odvezla, protože za půl roku bych je možná sundávala.

Pomíjivost... možná ta nechuť opouštět místa, kde se snažím zakořenit, vychází právě z oné pomíjivosti, kterou jsem cítila při odchodu od Déčka. Ale na druhou stranu pocit, kterého bych se strašně ráda zbavila. Vzpomněla jsem si na známou, která se nedávno více méně na blind stěhovala do Českých Budějovic s tím, že možná dostane příští rok možnost studovat doktorandské studium v Rakousku. Snažila jsem se do ní vcítit - do toho jejího snad až naivního optimismu a nadšení. Být na chvilku jako ona. Navodit si ten pocit radosti z toho, že jedny dveře se zavírají, ale další se otevírají. A to mi dodalo odvahu.

Výzvou nyní není najít si důvod, proč se jednoho dne odstěhovat do Varů. Výzvou je počkat si na to dozrání a zároveň se nesnažit zvyklat Lu natolik, aby nakonec ve Varech zůstávala fakt jenom proto, že se Karolínka rozhodla pro Vary. Žít okamžikem... ještě jsem se to nenaučila.