Předem se omlouvám, že tohle bude článek dost intimního charakteru (čímž pravděpodobně přitáhne více nechtěné než chtěné pozornosti, ale i z tohoto se potřebuju vypsat světu).

Na jednu stranu jsem strašně ráda, že neřeším žádné existenční problémy. Daří se mi tolik nepít a zjišťuji, že mi to vlastně tolik nechybí.

Při příležitosti psaní další skuhravosti bych si ráda udělala poznámku s problémkem, který jsem definovala v minulém článku. Bojuju s chlastem. Potřebovala jsem se sama sobě otevřít. A tak jsem se zhulila. Prošla jsem totiž kolem jednoho z těch automatů, které nabízejí všechny ty CBD olejíčky, mastičky a jointy. A všimla jsem si, že je tam i cosi, co se jmenuje HHC.

Pokud bych se měla řídit pravidlem, že do tohoto blogu budu přispívat pouze v době nevlídné, asi bych nepsala ani tento článek. Vlastně se mám dobře. Obecně mi nic nechybí. Ale to bych nebyla já, aby bylo všechno v pořádku.

Bojuju s tím. Zase. Bojovala jsem s tím před deseti lety na stáži v Kyjevě, bojovala jsem s tím před čtyřmi

Když jsem dneska ráno prakticky ještě spící scházela ze schodů do práce, uvědomila jsem si, že něco zažívám naposledy. Nešlo o to, že bych šla naposledy do práce nebo že bych naposledy scházela zrovna z těchto schodů. Naposledy bylo, že jsem nezamkla, ale pouze zabouchla dveře. To proto, že je to naposledy, co odcházím do práce a za dveřmi bytu nechávám

Jsou to dva týdny od mého posledního vstupu. A za ty dva týdny se toho opět stalo strašlivě moc; vesměs pozitivního, ale přikradlo se i trochu negativ. Těm jsem se sice snažila chtě nechtě vyhnout, ale tentokrát se necítím za nic vinná. A pokud ano, tak upřímně jen trochu.

Začnu jen krátkou vsuvkou o tom nerande v Ústí nad

Nechtěla jsem si dávat nějakou povinnou sociální pauzu, během které se nebudu stýkat s nikým novým. Nejsem ten typ, který po zlomeném srdci (naději, duši... ať už se prostě láme cokoliv) je půl roku zalezlý doma nebo se potlouká po známých, ale o nových kontaktech nechce nic slyšet. Zároveň jsem sítě nerozhodila proto, abych se vrhala do vztahu. Jen jsem prostě dostala

Je až hezky absurdní, jak to všechno do sebe zapadá. Dva dny zpátky jsem prosila Vinařku o to, aby mě v těch horších okamžicích uklidnila větou, že je hodná holka. Tehdy jsem to uvedla tím způsobem, že bych nebyla ráda, kdyby se tahala s kdekým. Že mi to rozumově sice už má být jedno, ale že citově mi to ještě rozhodně není. Dneska jsem si nechala udělat tetování

Úskalí společného bydlení po ukončení vztahu jsou dost specifická. I když se rozejdete v dobrém (čímž se dá předpokládat, že se nebudete denno denně hádat) a jste ochotni se mezi sebou domluvit na určitých pravidlech, rozhodně ještě není vyhráno. Ona se ta pravidla při jejich aplikaci do praxe musí občas po čase změnit. I když to totiž na začátku vypadá jako dobrý nápad,

Nebyla jsem tu téměř tři roky. Odešla jsem odtud bez rozloučení a narychlo. Tehdy jsem to podělala a odkopala jsem se stripy. Ty jsem s velkou nepravidelností tvořila až do minulého roku. Do napadení Ukrajiny.

Ale pěkně od začátku - co se za ty tři roky stalo? Tento blog jsem musela ukončit, protože mi na něho Vinařka přišla. Jeden