K4r1 | Hodný holky

Úskalí společného bydlení po ukončení vztahu jsou dost specifická. I když se rozejdete v dobrém (čímž se dá předpokládat, že se nebudete denno denně hádat) a jste ochotni se mezi sebou domluvit na určitých pravidlech, rozhodně ještě není vyhráno. Ona se ta pravidla při jejich aplikaci do praxe musí občas po čase změnit. I když to totiž na začátku vypadá jako dobrý nápad, nemusí se to vždy jako dobrý nápad i osvědčit.

Vinařka má kolegu, s nímž si rozuměla už od prvního okamžiku. Většinu času je na home office v Plzni, do Prahy jezdí tak jednou za měsíc, takže si většinu času píší nebo volají. A minulý čtvrtek mi oznámila, že už se dlouho neviděli naživo, a že by se za ním ráda na víkend stavila. Že to plánovala už dlouho, ale vzhledem k problematické atmosféře u nás doma to nepovažovala za adekvátní k celé situaci. Rozumově jsem to pobrala - už nejsme spolu, tak ať se stýká s kým chce. Jenže to, že mám něco vyřešené rozumově ještě neznamená, že to tak i cítím. A tak jsem vyjádřila své obavy. Jenže ono se špatně vyjadřuje mám strach, že se spolu vyspíte a nevím, jak se k tomu mám postavit, když vám do toho vlastně už nic není. Byla jsem ráda, že mi to řekla a že si nevymýšlela nějaké pohádky. Ale zároveň se moje pocity nedaly rozhodně popsat jako pozitivní. Snažila jsem se nevyšilovat a v hlavě vymyslet způsob, jak se s tím vypořádat. Ale rozumem se snažit nastavit srdce prostě nejde.

V pátek jsem odjela hned po práci za tetou do Brna na oslavu a Vinařka měla v plánu jet do Plzně ze soboty na neděli. S tetou jsem si o tom všem strašně hezky popovídala. Vlastně to byla první možnost, jak jí oznámit, že jsme to s Vinařkou skončily. Protože jsem jí to nechtěla jen tak z ničeho nic před pár týdny volat. Matka o tom neví doteď a pravděpodobně se to dozví spíš od tety než ode mě. Nevolaly jsme si už několik měsíců. Upřímně by mi její kousavé řeči v současné situaci rozhodně nepomohly a vsadím se, že kdybych se jí rozbrečela do telefonu, měla by z toho radost - že mě zvládla zlomit. Když jsem se pak v sobotu dopoledne vrátila do Brna, viděly jsme se s Vinařkou asi půl hodiny ještě doma. Tak nějak jsem vnitřně toužila po slovech útěchy, ale bylo mi blbé si o to říkat. Nechtěla jsem jí do toho mluvit, když už na to (alespoň racionálně) nemám právo. Navíc tradičně nestíhala. Při jejím odchodu jsem zrovna lezla ze sprchy, a jelikož nechtěla být mokrá od obejmutí, dostala jsem jenom takové to klasické dvojité líčko na líčko. Pak jen rychlý úprk ke dveřím, pobrání kabelky a zvuk zabouchnutí dveří. A v tu chvíli jsem zase spustila proud slz. To ticho. Stejné, jako kdysi - když jsem odešla od Déčka a přestěhovala se jinam. Ten sled zvuků, když přijdete do prázdného bytu. Ruch - bum - ticho. Nesnáším to.

Sice jsem měla původně v plánu mít večer sama pro sebe - obložit se kočkama, pít víno a hledět na nějaký pitomý romantický film na Netflixu, ale upřímně jsem se bála toho, co by mohlo přijít. A tak jsem vzala telefon a domluvila se s jednou... no, nechci říkat nápadnicí. Jen jsem se před časem na netu seznámila s jednou paní. Říkejme jí třeba Doktorka. Je jí už přes padesát, má manžela, jedno dítě na výšce, druhé už má vlastní rodinu. Je komunikativní a naslouchavá, takže jsem neměla problém jí vyslepičit vše ohledně toho, co se teď za poslední dobu v mém životě dělo. Sice mi nedala rozřešení, ale našla jsem tam alespoň pochopení, což mi pomohlo. Během těch diskusí jsme se i začaly bavit o BDSM. A jelikož jsme se seznámily na stránkách, kde uživatelé většinou nehledají někoho, s kým si jednou za čas zajdou na kávu, tak mi bylo jasné, že nejspíš hledá povyražení - vytrhnutí ze stereotypu poté, co děti vyletí z hnízda. Pod tíhou vyhlídek na večer o samotě plný temných myšlenek jsem přijala její nabídku na to se sejít. U ní v pracovně, kde je dostatek prostoru a soukromí.

Jen co jsme si domluvily čas a prozatím se rozloučily, začala jsem mít obrovskou trému. Tyhle věci jsem už neabsolvovala tři a půl roku, co jsme byly s Vinařkou. Intimita s někým cizím. Navíc jsem vypadla ze své submisivity, protože za celou dobu našeho vztahu jsem v těchto ohledech byla dominantní. Sice jsme si to dvakrát zkoušely prohodit, ale bylo to takové rozpačité a nepřirozené. Jenže Doktorka byla evidentně čistě dominantní, a tak jsem dostala nabídku na session v roli subinky. Na druhou stranu přiznala, že zkušeností má jen trošku, a tak jsem to brala spíše jako možnost někoho učit; spíš mu více dát než si od něho vzít. Jenže o teorii jsme si spolu psaly už obsáhle, teď bylo nutné se posunout k praxi. Nebrala jsem to úplně jako touhu, ale spíš jako prostor přijít na jiné myšlenky.

Doktorka sice nějaké kinky vybavení měla a vzhledem ke standardům její profese jsem nepochybovala o důsledné hygieně, ale přece jen jsem si s sebou vzala ty nejnutnější věci vlastní. Stejně na ně posledních pár měsíců sedal prach, protože když už mezi námi s Vinařkou něco bylo, bylo to více méně vanilkové. Doktorka mi sice poslala pár boomerských fotografií z grilovačky a od moře, ale mé fotky vidět před setkáním nechtěla. Že se prý chce nechat překvapit. S tímto přístupem jsem se setkala poprvé, na druhou stranu jsem jí nechtěla kazit to něco, kvůli čemu se takto rozhodla. Prostě jsem to přijala i bez té klasické autorizace ve stylu vyfoť část sebe s mým jménem na papíře. Působila důvěryhodně a když už si nějaký čas píšete, poznáte, jestli ten někdo je inteligentní žena s pěti křížky na krku nebo nadrbaný prase s pivasem a pleší.

Potkaly jsme se večer před budovou, v níž svítilo pouze pár oken. Bylo to poprvé, co jsme se viděly naživo. Táhne mi na 35 a jsem v životní fázi, kde namísto krásy hledám spíš zalíbení v půvabu a charisma. Obě tyto vlastnosti Doktorka má - nejen při psaném projevu, ale i při komunikaci z očí do očí. Není to sice taková ta typická milfka, za kterou by se na ulici otáčeli muži ve věkovém rozpětí patnáct až smrt, ale... no, prostě taková mamina, co ještě nechce ve svém věku vše pověsit na hřebík a sledovat po večerech nekonečné seriály. Nechci, aby vyznělo povrchně, že vůbec soudím její vzhled, ale na druhou stranu jsme se setkaly kvůli něčemu intimnějšímu, takže tam nějaká ta přitažlivost být měla. Já si tam v prvním okamžiku setkání našla alespoň to nutné minimum. I díky těm fotkám, které mi dopředu poslala, a které jsem následně na její žádost skutečně smazala.

V pracovně jsme si chvilku povídali. Díky Doktorčině specializaci to tam nepůsobí jako takové ty fetish klinik místnosti, ale čistým a příjemným dojmem. Bylo přítmí, svítila jen malá lampička s rozptýleným světlem. Kafraly jsme o životě, chvilku o vztazích... a ji vlastně kromě toho, co jsem ji prozradila ze svého osobního života, nic víc nezajímalo. Působila na mě strašně důvěryhodně. Na nic se neptala, jen poslouchala nebo mluvila o sobě. Pochopila, že mám trému a že se musím uklidnit. Upřímně jsem se cítila hloupě, protože při psaném projevu jsem asi musela působit zkušeně a rázně, zatímco v onen čas na onom místě spíš jako puberťačka poprvé na gynekologii. Pak jsme zabrousily k povídání si o hračkách; já pak ukázala ty, co jsem si donesla, ona mi ukázala zase své. Domluvily jsme se, že se spanking prozatím vynecháme. Protože jsem nechtěla, aby si Vinařka všimla nějakých modřinek či šrámů. Taky jsem zopakovala, že to beru jako testovací session, takže se nebudeme pouštět do nějakých divočin. A pak jsem se v jednu chvíli prostě z ničeho nic svlékla a povídaly jsme si dál; jakoby se vůbec nic nestalo. Za chvilku jsem si sama nasadila na každé zápěstí svá PVC pouta, pak i na kotníky. A zase jsme povídaly dál. Bylo to zvláštní, ale tak krásně přirozené.

Potom jsem dala ruce za záda a požádala ji, aby mi je spojila karabinou. A ona to beze slov udělala. Asi nechci úplně zabíhat do detailů. Uskutečnily jsme vše, na čem jsme se původně domluvily. Nakonec jsem necouvla z ničeho, ale věděla jsem, že kdybych chtěla, nebude jí to vadit. Když se svlékla, zjistila jsem, že mě čistě její tělo nevzrušuje. Ale moje podvědomí a zapomenutá submisivita nezklamala - zapnul se mi v hlavě bitch mode. S tím termínem přišla kdysi Vinařka, když jsme mluvily o tom, jak mě podvedla. Prostě je to nastavení mysli, kdy vás všechno kolem strašně štve. Jste naštvaní na celý svět a jediná možnost, jak se v něm v tu chvíli realizovat, je ten někdo, s kým se zrovna kurvíte. Vůbec nehledíte na okolnosti, neřešíte sexuální přitažlivost. Prostě to chcete světu natřít tím, že onoho partnera uspokojíte. To je vše, co chcete. Přestanete myslet i na sebe. Sice si to kdesi ve skrytu duše užíváte, ale přednější je chovat se jak špinavá děvka bez špetky důstojnosti. Nedosáhnete orgasmu? Nevadí. Od toho tam nejste. Děvky od toho nejsou. Ty jsou od toho, aby naplnily potřeby protějšku. Své uspokojení najdou v něm, ne v sobě.

Já jsem náznak tohoto bitch mode občas měla, když jsem podvedla Déčko. Když jsem se na ni fakt moc zlobila. V hlavě se mi honily myšlenky, že jsme to něco mohly dělat spolu, kdyby... kdyby byla jiná. A já taky. To je teď vedlejší. Šlo o to, že vždycky jsem měla partnerku, která mě sexuálně vzrušovala. S Doktorkou jsem spíš cítila, že jí chci udělat radost. Že tam jsem přednostně kvůli ní. A neměla jsem pocit, že se za něco musím Vinařce mstít. Měla jsem vztek hlavně na sebe a v tomto jsem hledala odpuštění. Vykoupení. Jediný můj smysl života byla v tu chvíli ona. Prostě aspoň tohle nepodělat a dotáhnout to do konce. A zvládla jsem to. Nebyl to kdoví jaký pocit naplnění, ale na druhou stranu mě hřálo, že to nedalo zase tolik práce a výsledek se dostavil. Najednou jsem si zase připadala zkušeně. Jako když děláte něco rutinního, ale přesto jste spokojení s výsledkem.

Když jsme uklízely a oblékly se, Doktorka se tvářila smutně a řekla: "Já mám tak trochu blbej pocit z toho, že jsem si to užila spíš já a ne Ty." Odpověděla jsem jí, že jsem to prožívala hlavně vnitřně, že jsem tím řešila něco v sobě. A že možná v ten stejný okamžik prožívala něco intimního i Vinařka, tak jsem nechtěla mít blbý pocit. S vlídným úsměvem kývla. Rozloučily jsme se obejmutím. Upřímně jsem jí poděkovala, upozornila na to, aby si nic nedělala z toho, že jí teď pár dní nenapíšu, protože to budu muset vstřebat a vydala se domů.

Šla jsem pěšky, chtěla jsem to nechat usednout. Být na čerstvém vzduchu, hledět na mokré chodníky odrážející světla lamp. A hlavně se soustředit na to, co cítím. Přirovnala bych to ke kocovině - když se opijete a druhý den vám není nejlíp, říkáte si, že už nikdy nebudete pít. Já měla pocit, že už nechci být v těchto ohledech submisivní; měla jsem potřebu dominance, kterou jsem si ve vztahu s Vinařkou z nutnosti i vlastní potřeby budovala. Cítila jsem se silná, hrdá, snad i nezlomitelná. Doma jsem neměla chuť pít... a tak jsem si z čistého alkoholismu nalila jenom jednu skleničku vodky s džusem. Vinařce jsem jenom napsala zprávu, že doufám, že je v pořádku a popřála dobrou noc.

Tak, jak mi bylo večer dobře, mi bylo najednou ráno na nic. Ztělesnění pesimismu v té nejčistší podobě. Vinařka mi odepsala před druhou hodinou ranní jen nic neříkající zprávu - prakticky bezvýznamnou reakci na naši předešlou komunikaci hodiny před tím, než jsem jí psala na rozloučenou před spaním. A v tom duchu jsem měla celou neděli. Nic se mi nechtělo, takže jsem u ničeho nevydržela a neměla jsem tak možnost zaměstnat mozek. Ten se utápěl ve vlastním smutku. Začarovaný kruh. Zase jsem byla ve fázi polykání antidepresiv. Zřejmě šlo o pokles navýšené hladiny endorfinů z předchozího večera. Čistá chemie. Rozum to chápe, tělo to prožívá. Nebyla jsem schopná se k ničemu dokopat. Prostě jsem to jen proležela, hleděla do stropu a příležitostně poňuchlala některou ze tří kočičích příšer, když zrovna seznala, že jsem hodna její pozornosti. Naprosto ztracený den. Vinařka mi psala, že přijede vlakem v osm večer. Byly dvě hodiny.

Toužila jsem po jejím obětí. Po jejich jemných tvářích a vůni vlasů. Po možnosti položit si hlavu na její zadeček nebo líbat nárty. Bylo mi na nic z toho, že tu možnost má teď někdo jiný. Vyčítala jsem si, že kdybych to všechno dělala jinak - kdybych ji víc podporovala a poslouchala, že nic z toho špatného, co se stalo, by se vlastně nestalo. Jenže třeba (určitě) by se náš nesoulad projevil jinde nebo později. Nevyhovujeme si - máme jiné hodnoty, jiný přístup k financím, v těch dospělých záležitostech jsme prostě úplně jiné. Mám věkový náskok sedm let, naše výchova byla naprosto rozdílná, každá jsme tím životem sežvýkaná úplně jinak. Prostě jen kamarádky.

Psycholožka mi tehdy řekla, že pozvolné odcházení je špatné. Že můžeme mít na partnerovi vytvořenou závislost stejně jako na jakémkoliv zlozvyku. Když chcete přestat kouřit, pravděpodobněji přestanete ze dne na den než postupním snižováním dávek. To stejné platí prakticky o všem. I o vztahu, byť nefunkčním. Jenže problém je v tom, že bydlíme spolu a dokud se ona neodstěhuje, budeme spolu bydlet i nadále. A jednou za čas si jedna k té druhé pro svou malou dávku dojde. Ne o regulérní dávku, jen spíš takovou odvykací. Tohle přejde až ve chvíli, kdy se nebudeme se mít na očích každý den. Do té doby to spolu budeme muset přežít.

Než jsem vyrazila pro Vinařku na nádraží (noční Praha, že jo), dala jsem se alespoň částečně do kupy. Nebyla jsem sice příliš hovorná, ale na druhou stranu jsem už nebyla tak rozložená jako přes den. Při shledání jsme se obejmuly a vydaly se domů. Ptala se, jak jsem se měla u tety. O srazu s Doktorkou jsem jí samozřejmě neřekla. Ona o svých zážitcích nemluvila vůbec. Po příchodu domů jsme si sedla na gauč a požádala o obejmutí. Jenže při obětí jsem neudržela slzy. Nechala mě vyplakat, ale bylo na ní vidět, že jí to štve. Jednou jsem zaznamenala, že použila výraz vydírání slzama. A poslední dobou se ke všem mým obdobným výlevům stavěla dost chladně. Nejspíš to byl její obranný mechanismus k tomu, aby si můj pláč kladla za vinu; to chápu, protože i já jsem tohle dělala s Déčkem. Když začala brečet, prostě jsem odešla a nechala ji v tom. Byla jsem kráva.

Po tom, co jsem ze sebe dostala emoce jsem Vinařku požádala, aby u mě ještě zůstala. Potřebovala jsem jí sdělit, že sice nemám právo na to jí teď kázat s kým má co mít či nemít, že to je její věc. Ale to přátelství, které chceme přetvořit z toho, co teď mezi námi je, je věc naše. A abych na ni nezanevřela, že upřímně budu potřebovat mít pocit, že se nekurví. Alespoň dokud se máme kvůli společnému bydlení na očích a říkáme si kam a s kým jdeme. Že chápu, že tu důvěru neměla potřebu budovat jako partnerka, ale jestli mě má ráda jako kamarádku, tak ať aspoň kvůli tomu přátelství tu důvěru buduje. Že jako kamarádce mi stačí jenom zlomek toho, co by mi stačil jako partnerce. Ale že potřebuju, aby kdykoliv uvidí, že mám strach, aby mě obejmula, pohladila a řekla mi, že bude hodná holka. Že i já budu hodná holka.

Napřed nechápala, co po ní chci. Jako vždycky, když šlo o ni. Prostě přestala poslouchat a upnula svou pozornost na něco, co jsem neřekla úplně dle jejích představ. Tak jsem jí to po náznaku nedorozumění zopakovala. Stručněji, pomaleji, srozumitelněji. Kývla. Po chvilce držení za ruku se mi podívala do slzavých očí a řekla, že byla hodná holka, že nemám mít strach; že už má taky nějaké ty roky za sebou. Poděkovala jsem jí, a když odešla do koupelny, zmocnily se mě výčitky. Kvůli tomu s Doktorkou; snažila jsem se zabít svou paranoiu a blbé myšlenky tím, co jsem sama nechtěla, aby dělala Vinařka. Ale pravděpodobně jsem byla jediná z nás dvou, kdo se tak choval. Jenže ona se umí o takové věci nezajímat. Alespoň to na sobě nedává znát. Možná je to jenom proto, že sama hodnou holkou nebyla. Nevím. Snažím se udělat všechno proto, abych tohle už neřešila. Minimálně pocitem, že bydlím s hodnou holkou, na níž mi pořád záleží víc než jako na kamarádce.