K4r1 | Bouře před klidem

Když jsem dneska ráno prakticky ještě spící scházela ze schodů do práce, uvědomila jsem si, že něco zažívám naposledy. Nešlo o to, že bych šla naposledy do práce nebo že bych naposledy scházela zrovna z těchto schodů. Naposledy bylo, že jsem nezamkla, ale pouze zabouchla dveře. To proto, že je to naposledy, co odcházím do práce a za dveřmi bytu nechávám spící Vinařku.

Tento víkend se stěhuje do svého nového domova. Slíbila jsem jí, že se s ní dnes otočím do IKEA a pomohu jí přivézt pár drobností. A zítra jí pomohu zase rozložit nábytek, načež se odeberu na vlak a zmizím do Varů. Protože mi to tam s Lu, jak ji budu zde nazývat, podle všeho dopadlo. Velká láska plná porozumění, pochopení a dalších věcí, kterých si dokážu (až) po všech těch životních eskapádách vážit. Fakt. Tohle už nesmím podělat. A jelikož je toto můj skuhrací blog, nechci zde zatím nic psát, protože všechno je to růžové, a pro mě až nezvykle důvěrné takovým způsobem, že si všechny ty krásné věci chci nechat pro sebe. Vlastně se s tím nikomu příliš nesvěřuji ani v reálném okolí. Prostě tohle je moje. Naše - jen mezi Lu a mnou.

Moc se těším na to, až se Vinařka odstěhuje, protože to všechno doma budu moct konečně uklidit a přestavět dle svého. Budu tam moct mít vlastní obrazy, vlastní dekoraci, vlastní systém. Posledních pár týdnů v domácích pracech naprosto selhává. Zjistila jsem, že už nejsem tolik schopná přehlížet její chyby - to jsem v našem vztahu dělala pravděpodobně kvůli lásce, kterou jsem k ní cítila, ale teď už nemám podvědomou potřebu ji omlouvat, a tak jsem více vyčítavá. Na druhou stranu se nesnažím startovat na první dobrou a spíše kupu věcí mlčky přejdu. Jenže když ona začne rýpat do mě, tak to dost často nevydržím, a rovněž na ní nenechám niť suchou. Ale i když jí to povím všechno v klidu a konstruktivně, stejně to není schopná pochopit.

Mám pocit, že sama to se mnou nemá v sobě srovnané. Díky Lu jsem prošla v dost krátké době pár pozitivními změnami a Vinařce je líto, že motivací pro tyto změny je někdo jiný než ona v minulosti, kdy jsme spolu chodily. Pravděpodobně se cítí nedoceněná. Opět - snažila jsem se jí to vysvětlit, ale bezvýsledně. Neposlouchá mě a pokud ano, nevnímá mě. Je mi líto, že jsme teď na sebe takové, jaké jsme, ale snad se to vyřeší tím, že od sebe půjdeme i fyzicky. Pak se nebudeme mít tolik na očích.

Nemrzí mě, že tam budu sama jen se svými třemi čtyřnohými dětmi. Mrzí mě, že jsme teď s Vinařkou na sebe zlé. Ale snad to vyřeší čas - až to všechno tak nějak ustane.