K4r1 | Nový začátek a staré šrámy

Nebyla jsem tu téměř tři roky. Odešla jsem odtud bez rozloučení a narychlo. Tehdy jsem to podělala a odkopala jsem se stripy. Ty jsem s velkou nepravidelností tvořila až do minulého roku. Do napadení Ukrajiny.

Ale pěkně od začátku - co se za ty tři roky stalo? Tento blog jsem musela ukončit, protože mi na něho Vinařka přišla. Jeden z mých stripů byl tehdy zasdílen, a dostal se až k ní. Ta se přes něho dostala na můj tehdejší blog a vše si přečetla. Nebylo to příliš veselé, protože jsem tu docela nevybíravě psala o mém odchodu od bývalé partnerky - Déčka, i o problematickém soužití s Vinařkou. Chvilku jsem proto zkoušela být na tajňačku na Blogspotu, pak ještě jednou na čemsi českém, ale nakonec jsem skončila jenom u občasných zápisků do svého soukromého deníku a od blogování upustila.

Jak možná někteří pamatují (spíš asi ne), tak naše soužití s Vinařkou bylo od počátku zužované mým nevyrovnáním s odchodem od bývalé partnerky. Prostě jsem nebyla vnitřně vyléčená, skočila ze vztahu do vztahu a hledala ve Vinařce něco, co mi dát nemohla. Naopak věcí, které jsem v ní našla, jsem si kvůli onomu nevyrovnání nejspíš nevážila tak, jak jsem měla. Dost jsem pila. Občas jsme se zbytečně rafly namísto toho, abychom si o věcech v klidu promluvily.

Nedávala jsem ani sestěhování kvůli covidu a naše soužití, kdy já jsem žila život pracující a Vinařka ještě (opět) studovala. Chovala jsem se jak kráva a neustále měla problém s jejím studentským pojetím života i přístupu k některým věcem. Nebyla jsem jí oporou, kterou potřebovala, často jsem byla zbytečně jízlivá a šťouravá. Netrpělivá. Tlačila jsem na ni a namísto toho, abych ji před státnicemi podpořila, jsem jí řekla, že jestli si do měsíce po jejich složení nenajde práci, že ji nechci. Našla si DPP a vydělávala asi třetinu mého tehdejšího platu. Žádná sláva, neměla jsem z přístupu jejího zaměstnavatele dobrý pocit, a tak jsem tu práci dost často znevažovala.

V létě 2021 jsme se rozhodly, že se přestěhujeme do Prahy. Měla jsem pocit, že Brno už mi nemá co dát a Vinařka se prostě viděla spíše v Praze než v Brně. Našly jsme si celkem fajn nájem, nedaleko pražské pobočky mého tehdejšího zaměstnavatele. Stěhování bylo vleklé a únavné, občas jsme se kvůli tomu taky rafly. Vinařce se o pár tisíc zvedl plat na DPP, ale pořád to byla částka ve výši našeho tehdejšího nájmu. Navíc se mi v zimě stal úraz pár týdnů po tom, co jsem na sobě začala pracovat, a to mě naprosto demotivovalo. Dva měsíce jsem byla psychicky na dně a neměla problém to na sobě dávat znát.

Ani po uzdravení se můj psychický stav úplně nelepšil, a tak jsem zašla za svým novým obvoďákem s tím, jestli by nebylo dobré se na mě podívat. Vyfasovala jsem antidepresiva a pro jistotu i doporučení na psychiatrii, jestli se mi něco nespustilo. Nález byl naštěstí negativní, jen jsem se motala v bludném kruhu. Antidepresiva sice fungovala, ale byla jsem po nich unavená a příliš nesportovala. Což mělo dopad na pravidelnou sportující Vinařku. V únoru zaútočil Rus na Ukrajinu a vzhledem k tomu, že ztama můj otec pochází, já Ukrajinštinu ovládám a naše firma s Ukrajinou tehdy úzce spolupracovala, měla jsem v práci celkem zápřah. Nechci o tom tady nějak obsáhleji psát, ale dost často se stávalo, že jsem domů chodila jenom přespat, párkrát ani to. Do toho jsem prvních pár měsíců při největším přílivu uprchlíků pomáhala tlumočit, takže když už jsem měla volný čas, dost často jsem ho trávila jinde. A Vinařka si tehdy našla regulérní (a poměrně dobře placenou) práci.

Long story short - Vinařka se zakoukala do chlapce. Nevím, co jsem si na počátku našeho seznámení namlouvala - že bisexuální holka, která přede mnou měla jen jeden opakovaný sexuální zážitek s jiným děvčetem a jinak vztahy striktně s muži ze mě bude nadšená tak, že už nikdy k ničemu takovému nedojde. Počítala jsem, že kdyby po muži zatoužila, že bych třeba byla u toho. O tom jsme se i párkrát bavily. Nevadilo mi to. Jenže tohle bylo něco jiného. Prostě s někým začala spát za mými zády. A tak jsem na ni tehdy uhodila.

Přiznala mi to prakticky ihned. Ono nebylo nic moc co popírat, když jsem je přistihla, jak se líbají před vchodem naší bytovky. Hodně jsme onehdá obě plakaly. Řekla mi, že to nebyl první muž, se kterým za tu dobu spala. Že jich bylo celkem šest. Karma mi to tehdy dala sežrat, protože když jsem bývala s Déčkem, využila jsem prakticky každé příležitosti k tomu, abych ji podvedla. Jenže Vinařku jsem brala jako nový začátek a po celou dobu jsem jí byla věrná. Na rozdíl od soužití s Déčkem pro mě v tomto ohledu vždy udělala vše, co mi na očích viděla.

A mně tehdy došlo, že jsem to fakt posrala. Úplně od začátku až do konce. Jasně - mohla odejít na místo toho, aby to řešila takhle, ale vzhledem k tomu, jaká jsem byla s Déčkem já, jsem to chápala. Naprosto. Zasloužila jsem si to. A to mě nakoplo. Nechala jsem si předepsat slabší utlumováky a později je i vyřadila. Změnila jsem práci. Sice za méně peněz, ale už jsem se sebou nenechala vyjebávat tak, jako u předešlého zaměstanvatele. Párkrát jsem si zaplatila kouče a začala číst seberealizační knížky. Začala jsem zase běhat a chodit do fitka. Ráno, před prací - abych se tomu odpoledne nevyhýbala.

Jenže jsem Vinařce nevěřila a kdykoliv přišla později z práce nebo šla s nějakým hochem ven, měla jsem fakt špatný pocit. Občas jsem kvůli tomu měla hloupé řeči, ale nebyl to důvod k hádkám. A Vinařka na druhou stranu neměla úplně snahu tu mou důvěru budovat. Prostě očekávala, že si nějak zvyknu.

Přicházel podzim. Jednoho večera Vinařka přišla ze setkání s kamarádem domů špatná. Uvařila jsem jí čaj a přiměla jsem ji, abychom si sedly a probraly, co se děje. Přiznala, že se zamilovala. Že mě sice nepodvedla, protože onen hoch si drží odstup, ale že tam vzájemné sympatie jsou. Tehdy mě to dost zlomilo, protože jsem se fakt snažila být lepší. Déčko jsem už měla vnitřně vyřešené, opět jsem sportovala, méně pila a jelikož už Vinařka měla skutečnou práci, nevysírala jsem. Nezbylo mi nic jiného, než to nechat plynout. Řekla jsem jí, že jestli chce odejít, ať jde. Jenže onen hoch to tehdy dost zazdil, a tak jsme zůstaly spolu. Daly jsme si poslední šanci.

Podzim byl fajn. Byly jsme na pár dní na wellness pobytu, i na Vánoce jsme se cítily šťastné. Jen před Silvestrem najednou byla nějaká divná. Řekla mi, že si není jistá, zda jí ještě mám co dát. Nechápala jsem to. Brala jsem to jako její klasickou premenstruační fázi, kterou prožívá dost negativně. A i silvestrovská oslava byla nakonec fajn. Jen za celý leden jsme spolu pořádně nespaly. Z práce chodila pozdě, sem tam zašla na kafe s kolegou či kamarádem. Brala jsem to tak, že potřebuje čas. Jenže moje nedůvěra se zase ozvala, a já začala šílet.

A tak jsme si na konci ledna opět sedly. Začala plakat. Řekla, že se bojí, že když se se mnou rozejde, že mě ztratí jako kamarádku. Že si moc váží toho, že si rozumíme ve stylu humoru, že se díváme na stejné seriály, i že naše hudba je kompatibilní. Že ve vedení domácnosti jsme si nakonec sedly. Ale že už dlouho ke mě necítí to, co by k partnerce cítit měla. My jsme podobných hovorů měly spolu za tu dobu od mého zjištění její nevěry několik. Vždycky to skončilo vyříkáním křivd, upřesněním potřeb té druhé a jely jsme dál.

Jenže onoho večera jsem cítila, že už nechce bojovat. A že nechci bojovat ani já. Že ona už nemá síly se mnou být - stejně, jako já jsem neměla síly na to zůstávat s Déčkem a raději zahodila osm let společného soužití, abych jednoho dne nemusela zahazovat mnohem víc. Že bude opravdu nejlepší, když zůstaneme jenom kamarádky. Dobré kamarádky. Ve chvílích samoty možná s výhodami, budeme-li chtít. Ale k tomu musí uzrát čas.

Je to 20 dní a zatím spolu stále bydlíme. Vinařka si sice hledá bydlení, ale... no, stejně jako při studiu a při hledání práce potřebuje svůj čas. Nemá cenu na ni tlačit. Už vím, že to nikdy nepomohlo a spíše jsem ji od sebe odrazovala. Já ve stávajícím bytě zůstanu; prakticky jsem nenašla žádnou jinou levnější náhradu. A z našich původních dvou koček jsou nakonec tři; jednu jsme si během té doby v Praze přinesly přímo z ulice a neměly jsme srdce na to ji dát do útulku. Ty zůstanou na hrb mně, protože je od začátku všechny tři živím já. Společného majetku příliš nemáme, takže se není o co prát.

Vlastně jsme se od té doby spolu ani jednou nepohádaly. Občas se obejmeme. Občas začne jedna z nás brečet, tak ji druhá utěší. Občas je mi na prd, když jede za svou mámou přes noc, protože mi je jasné, že možná dohání promarněné příležitosti či obnovuje staré lásky. Že její narcistní povaha lačnící po komplimentech a pozornosti nenechá mnoho uchazečů v klidu. Že si ale sama vybírá, kdo nakonec bude hoden spočinout v jejím klíně. Že když se v pozdních večerech vrací ze schůzky s kolegou, s nimž si přece vždycky tak strašně rozuměli, že možná mu motá hlavu, aby z něho dostala, po čem touží, a pak ho zmuchlá jako kus papíru a vyhodí do koše mezi ostatní zlomená srdce. A že si důsledky svého konání neuvědomuje, protože nikdy nepochopila, co si k mužům může dovolit a jak strašně rychle jsou schopní se zamilovat. Jenže co bych jí ze své pozice vysvětlovala.

A tak mi nezbývá, než si opět založit tento blog a křičet do světa. S Vinařkou to máme uzavřené, jen ona na to měla podstatně více času, takže zatímco já se ještě alespoň občas trápím, ona už to má dávno srovnané.

Karma je zdarma. Zasloužila jsem si to. Od začátku až do konce. Teď už (snad) mohu začít s čistým štítem.