Neslavím Velikonoce už řadu let. Matně vzpomínám, kdy jsem se toho účastnila naposledy. Vlastně ani nevím, zda vzpomínat chci. Na rozdíl od mnohých nemám žádné konkrétní trauma s nimi spojené. Když jsem ještě bydlela (v horším období spíš jen přespávala) u matky, většinou jsem si to odtrpěla hned ráno, protože pro staršího pana bratra se zastavovala jeho parta, která

Vy, kdož jste viděli seriál Office (a nejspíš i vy, kdo jste ho neviděli) možná znáte tu scénu, kdy se Toby z personálního vrátí zpět na svou pozici, a šéf Mike ho nečekaného a nezvaného přivítá záchvatem No! God! Please! No!? Pokud ne, našla jsem to za vás. Pokud ano, určitě si rádi zopakujete tuto dvanáctivteřinovou epickou miniscénu.

Od minulého článku utekl pouhý týden a půl, ale už teď je tu zase pár událostí, u nichž jsem si řekla, že si je tu napíšu. Pro své budoucí já hrabající se ve vzpomínkách a skuhrající nad tím, jak tehdy bylo dobře.

Můj nedobrý kolega - bývalý voják - kterému odteď budu říkat Byvoj (jako bývalý voják, chápete) - je na plánované operaci.

Dalších pár dílků do mé životní mozaiky - dost zmatené a nesourodé. Pravděpodobně z ní nebude umělecké dílo, ale to bych ani nečekala. Zapadne kdesi v průměru, zmizí v zapomnění a všimne-li si jí některý náhodný kolemjdoucí, nejspíš se u ní jen na krátký čas zastaví, aniž by tušil, co představuje a co v ní hledat. Dost pesimistické myšlenky takto při úterním dopoledni,

Stýská se mi po starých časech, kdy jsem ležela na posteli, nahá si drnkala na kytaru, přes střešní okno hleděla na hvězdy nebo dopadající kapky deště. Vedle postele stála láhev nedopitého portského, v popelníku dohořívala cigareta a já žila okamžikem. Možná si to moc idealizuju a i tehdy jsem měla trápení, ale objektivně se to s tím vším teď nedá srovnat.

Zdejší život mi za ten měsíc a půl začal postupně sypat pod nohy střípky, a já je teď sbírám a pomalu brousím. A protože předpokládám, že za pár let si tyto řádky budu (po několikáté) číst, chci si je tu zvěčnit, i když jde vlastně o prd. I když, kdo ví...

Lid karlovarský

Zdejší nátura

Sorryjako za nadpis, ale jedná se o první článek z Varů, takže jsem si to nemohla odpustit. Asi se mi

Nitrem mi proudila neuvěřitelná radost. Jak je to dlouho? Už pět let?! Po pěti letech jsem se konečně dočkala onoho pocitu odpuštění. Seděly jsme vedle sebe a povídaly si. Některé odpovědi a témata jsem volila s rozvahou, opatrně. Nebyla jsem si totiž jistá, jestli se jí něco z toho nechtěně dotkne. Ale se vším se zdála být naprosto v pohodě - jakoby se to nestalo jí,

Mám před sebou finální pracovní měsíc; poslední zářiový týden si beru dovolenou,