K4r1 | Pár dílků do mozaiky

Dalších pár dílků do mé životní mozaiky - dost zmatené a nesourodé. Pravděpodobně z ní nebude umělecké dílo, ale to bych ani nečekala. Zapadne kdesi v průměru, zmizí v zapomnění a všimne-li si jí některý náhodný kolemjdoucí, nejspíš se u ní jen na krátký čas zastaví, aniž by tušil, co představuje a co v ní hledat. Dost pesimistické myšlenky takto při úterním dopoledni, že?

Pracovní povzdechy

Pořád jsem osyřelá - můj spolupracovník má stále neschopenku, byť se tu již dvakrát zastavil. Nedokážu si sice představit, že v tomhle zdravotním stavu by pracoval, ale je přesvědčený, že do dvou týdnů tu bude v plné síle. Řekla jsem mu, ať nespěchá, pokud nemusí, že to tu nějak zvládnu. A zvládám - práci jsem si rozdělila podle svého vlastního systému. Kupodivu jsem dokonce efektivnější než když tu je on a chaoticky mi vše komplikuje. Jeho nepřítomnost je však citelně znát ale ve chvílích, kdy mi do mé naplánované práce skočí něco akutního nebo výjimečného, kdy je potřeba být na dvou místech současně nebo řešit více věcí najednou.

Pořád tajně doufám, že mi za ty dva měsíce, kdy dělám práci za dva, mrskne pan vedoucí přihodí nějaký mrzký peníz navíc. Doufám, ale nevěřím, protože z vedení z Německa nejsou zprávy o aktuální finanční situaci příliš optimistické. Nejsou sice ani pesimistické, pravda, ale o světlých zítřcích se na chodbě nepovídá. Spíš o takových šedých, fádních, které si úplně neužijete. A když jsme u pana vedoucího - ten se mi už asi dva týdny vyhýbá. Možná už mu došly úniková témata, možná k němu doputovaly zmínky o tom, že mě štve jeho nezájem o danou situaci. A nebo má třeba milion vážnějších věcí k řešení.

Nesympatický kolega - bývalý voják - se mě snaží ochočit. Začalo to předminulý týden, kdy jsme byli v kanclu sami. Venku už bylo poměrně teplo, a tak jsem si s sebou poprvé přitáhla lehčí oblečení, do kterého jsem se oblékla při odchodu domů (protože firemní kultura je tu taková, že v pracovní době se tu sukně nosí dlouhé minimálně do výše kolen a rukávy u košil mají být dlouhé minimálně po lokty; díky Rusoněmci, v létě se tu asi uškvařím). A onen kolega díky tomu zaregistroval tetování, která běžně vidět nejsou. Vstal ze židle, se slovy počkej, počkej, počkej se ke mně (téměř) rozběhl, a s evidentně hraným nadšením to všechno chtěl zkoumat zblízka. Naštěstí na mě nechmatal, ale i tak to bylo dost nepříjemné - zvlášť v jeho případě. Výskal u toho, nepříjemně se přibližoval, a já jenom stála a doufala, že ta trapná situace skončí co nejdříve, a že nás nikdo neslyší.

Včera ráno jsem přišla do práce patnáct minut před oficiálním začátkem pracovní doby, což dělám každý den - hlavně kvůli spojům MHD. On chodí pravidelně tři minuty po začátku, ale nějakým záhadným způsobem byl už v kanceláři. Otočil se na mě a říká mi: "Už ses nemohla dočkat pondělí, že už jsi tu?" Ne, vole, já sem na rozdíl od tebe chodím vždycky takhle. Taktně jsem to přešla. Co jsem už taktně nepřešla byla jeho o následná okatá a bezvýznamná pochvala mé halenky, kterou mi ovšem chválil už asi před třemi týdny - to už jsem mu připomenout musela. A tak raději pokračoval ve své pravidelné výpravě za kávovarem na chodbu. Jak vděčná bych byla, kdyby si mě přestali všímat chlapi, kteří by mi mohli dělat otce. Nebo ať si v tichosti všímají, ale ať se při tom aspoň nechovají jako blbci.

Partnerské povzdechy

S Lu nám to několik posledních měsíců v posteli z ničeho nic začalo... nechci říct skřípat, ale trochu drhnout. Začalo to vlastně krátce po mém stěhování do Varů. Když jsme se totiž s Lu viděly pouze o víkendech, pátky a soboty jsme většinou zakončovaly alkoholem, s čímž u Lu rostla vášeň, touha a vzrušení. Jenže teď, když se občas vídáme i v týdnu, jsme v tomhle polevily. Lu navíc prohlásila, že kombinace alkoholu a sexu ji přestává bavit. Všimla jsem si, že když nepije, potřebuje delší předehru. Jenže delší předehra byla u mě naopak vždycky problém, protože během toho začnu přemýšlet nad tisícem dalších věcí a vzrušení se zase vytrácí ze mě. Ale zamakala jsem na tom, takže i ve chvilkách, kdy nejsem myšlenkama úplně soustředěná, se snažím věnovat Lu, a po čase se zase do toho dostanu.

Problém nastává, že se v tomto najednou nedokážeme sehrát. Napřed jsem rozžhavená já, ale Lu se teprve zahřívá. Pak já začnu chladnout, zatímco Lu se dostává do varu. Jenže si všimne toho, že můj zápal polevuje, a tak začne polevovat taky. /ro mě je to jenom přechodové stádium a zase bych se do toho dostala, zatímco Lu to vzdá. Podobnou (nikoliv stejnou) nesouhru jsme měly s Déčkem, ale tam to bylo úplně zabité. Každopádně když k této situaci opět nedávno došlo, Lu už to nevydržela a začala slzet. Musela jsem to z ní sice tahat jako z chlupaté deky, ale nakonec se mi to podařilo. A kupodivu nevidí problém v sobě, ale spíš se obává, že už do toho nejsem zapálená tolik jako dřív. Což mě paradoxně rozesmálo, protože přitažlivost k ní vnímám jako uvědomělou a dospělou, branou s vděkem a úctou. Zkrátka se bojí, že se dostaneme do stejné fáze jako jsem měla s Déčkem, kdy jsem tuhle část vztahu začala vyhledávat jinde a začala se zabíhat.

A tak jsem jí řekla, co bych chtěla změnit.

Nesnáším (a vždycky jsem nesnášela) to postupné svlékání, kdy jeden ze druhého odhazujete oblečení. Protože jestli něco dokáže zaručeně vypnout vášeň, tak je to (mimo jiné) to, když vám přes vlasy nejde přetáhnout triko nebo začnete lovit lem ponožky, která ne a ne sklouznout z kotníku. Vyřešeno.

Jsem (mimo jiné) vizuální typ, takže peřinu či deku beru spíše jako způsob tepelné izolace v chladnějších měsících než jako kulisu. Chci si užívat detaily jejího těla - ať už samostatně nebo v kombinaci s tělem mým. Ono je sice fajn toho druhého vnímat i dotekem naslepo, ale já se prostě ráda dívám. Kdybych mohla, měla bych nejradši v těchto chvilkách zrcadla úplně všude. Ano, jsem povrchní. Vyřešeno... částečně, protože Lu je (nesmyslně) nesebevědomá stydlivka.

Poslední bod je asi nejpalčivější. Mám ráda BDSM a v sexu je to pro mě neodmyslitelná součást. Nemusím mít vše, co mě baví, ale chci mít alespoň něco z toho. Lu o tom ví od začátku naší známosti, a byť od začátku pochybovala, že ji to chytne, rovněž se vyjádřila, že tyhle věci se mnou alespoň vyzkouší. Problém tkví hlavně v tom, že jsem na ni nechtěla tlačit, zatímco ona čekala na iniciativu z mé strany. Párkrát jsem se sice vyjádřila, že mi to začíná chybět, ale ona se tomu jen hihňala a vzala jenom na vědomí. A protože já jsem v tom z její strany neviděla zápal, ostýchala jsem se cokoliv navrhnout. Tohle v sobě musím aktuálně překonat a nastavit se tak, abych její mírný úšklebek ve chvílích, kdy s něčím takovým chci začít, nebrala jako nechuť, ale spíš jako její vyrovnávání se se studem. A zároveň se musím smířit s tím, že pokud něco takového budeme dělat, pak to bude Lu dělat jenom pro mě, ne pro sebe. A tak vyřešeno... snad. Uvidíme.

Osobní povzdechy

A kupodivu po práci a vztahu jsem si udělala prostor i na osobní dílky do mozaiky, byť jich není příliš.

Stále zápasím s alkoholem - aktuálně se mi snaží ho držet na uzdě a v týdnu doma nepít, což se mi daří. Snažím se nekouřit ani elektronické cigarety, což se mi taky daří - smradlavou jsem si nedávno zapálila a vůbec mi nesedela, takže tam jsem snad už opravdu za vodou. Dělám si denně chvilku na psychickou hygienu, kdy si cca půl hodinky vyčlením na brnkání na kytaru a snažím se žít čistě v přitomnosti. Soustředím se na struny, na prsty, na rytmus - kdykoliv odběhnu myšlenkami jinam, vracím se do přítomnosti. A je to super pocit, jen to chce trénink. Pravidelně beru pilulky štěstí, začala jsem docházet na terapie, a celkově jsem se do toho v tomto ohledu opřela.

Lu se vrátila ze svého tradičního slepičince s tím, že na co vlastně čekáme? Měla tím na mysli vlastní bydlení. Má pravdu. Na druhou stranu jsem se teď dostěhovala, finanční rezervy obnovené rozhodně nemám, a další stěhování bych těžko utáhla. Chceme něco s balkonem, sklepem a výtahem; a ideálně rekonstruované. A, samozřejmě, nemáme neomezený rozpočet. Každopádně jsme se shodly na tom, že to začneme hrotit až na podzim. Je sice z čeho vybírat, ale Lu má pravdu - kupujeme něco až do stáří, takže dělat nějaké větší kompromisy taky není zcela na místě.