Povelikonoční klid

Neslavím Velikonoce už řadu let. Matně vzpomínám, kdy jsem se toho účastnila naposledy. Vlastně ani nevím, zda vzpomínat chci. Na rozdíl od mnohých nemám žádné konkrétní trauma s nimi spojené. Když jsem ještě bydlela (v horším období spíš jen přespávala) u matky, většinou jsem si to odtrpěla hned ráno, protože pro staršího pana bratra se zastavovala jeho parta, která sfoukla rovnou i mě. Ještě nebyli nachcaní a rozjaření, takže tak rychle, jak přitáhli, tak i odtáhli. A než o pár hodin později přitáhli znova ve větším počtu (a horším stavu), už jsem většinou byla někde v trapu. Přijde mi však sympatické, že posledních několik let se z toho stává spíš veřejné připomínání a vzpomínání žen na traumata spojená s mnohdy nekonsensuální tradicí a negativy s tím spojené, a přehlídka kňučení starých kokotů, že už to není co bývalo, a kdo nás vlastně pustil z řetězu mezi plotnou a postelí.

Prodloužené volno jsme s Lu strávily produktivně a hodnotně - nic, nač bych si tu chtěla stěžovat (takže to sem nepatří). V pondělí jsme sice plánovaly zdržet se u mě v bytě, ale přehodnotila jsem to ve chvíli, kdy se mě v neděli odpoledne soused ve výtahu zeptal, zda se těším na (velikonoční) pondělí. Došlo mi, že by se mohl zkusit zastavit, a tak ze mě vypadlo, že nebudu doma. A tak jsem raději doma skutečně nebyla a stáhla se k Lu.

Byvoj má dovolenou, můj nejbližší kolega - tehdejšího času na neschopence a nynějšího času na dovolené - má dovolenou, většina našeho úseku má dovolenou, takže si užívám alespoň sociálně-pracovního klidu narušeného jen občasným hovorem s liniovým manažerem. Ke konci minulého týdne si mě a jeho zavolal velkošéf Štír, a skutečně mi potřásl pravicí a poděkoval za zástup. A zmínil se, že v některém z příštích měsíců bych mohla být nominována na pracovnici měsíce, s čímž je spojená další finanční odměna. Bohužel je vykoupená tím, že pak celý měsíc visí fotka onoho pracovníka měsíce na polosocialistické nástěnce vedle kanceláří vedení, a ostatní pracovníci si při každém průchodu kolem ní pokládají otázku Proč zrovna on(a)? A to tam mám viset já po půlroce ve firmě?

Shodou okolností jsem minulý týden byla dvakrát protivná na kolegy, co po mně chtějí zázraky, a včera jsem už bez skrupulí taky jednoho odpálkovala hned ráno, protože se na mě opakovaně snažil hodit jeho práci. Takže jsem tu půl roku, jsem protivná, většina ostatních vlastně neví, co tu dělám, a do toho budu celý měsíc na nástěnce jako zaměstnankyně měsíce. Už se nemohu dočkat těch pohledů a keců. A - včera se za mnou zastavil líniový vedoucí a nechal mi papír s ještě jednou malou dodatečnou odměnou, takže z jednorázové odměny 16,5 % měsíčního platu za tři měsíce zastupování jsem se vyhoupla na 22,2 %. Každá koruna dobrá, ale raději bych brala litr měsíčně k osobku.

Z té chvály ze strany vedení mám o to větší strach, protože to pak vede k často nereálným očekáváním, a o to bolestivější a překvapivější bývá selhání. Prostě jsme ve stavu, kdy Karolína byla skvělá volba a zvládne všechno, ale zároveň se jednou všichni budou strašně divit tomu, že Karolína neumí dělat zázraky a někde něco posrala. Velkošéfovi Štírovi jsem sice při gratulaci řekla, že se budu tento status udržet co nejdéle, ale že i to jednou pomine, ale mám pocit, že mě neposlouchal. Obecně mám pocit, že si tu spoustu lidí nebere má slova k srdci a poslouchá jen na půl s tím, že si prostě vždycky nějak poradím. Jenže přijde doba, kdy selžu, na což se ostatní snažím připravit - bezvýsledně. Párkrát jsi udělala zázrak, tak ho už dělej napořád.

A ano - venku je hezky, a tak mám lepší náladu.