K4r1 | Páteční pracovní rozhledy

Od minulého článku utekl pouhý týden a půl, ale už teď je tu zase pár událostí, u nichž jsem si řekla, že si je tu napíšu. Pro své budoucí já hrabající se ve vzpomínkách a skuhrající nad tím, jak tehdy bylo dobře.

Můj nedobrý kolega - bývalý voják - kterému odteď budu říkat Byvoj (jako bývalý voják, chápete) - je na plánované operaci. Pro mě to znamená měsíc (měsíc!) bez něho v kanceláři. Ráda si od jeho přítomnosti odpočinu, protože minulý týden zase perlil. Byli jsme v kanclu zase sami, a on po zazvonění telefonu a odběhnutí ven přitáhl krabici, kterou mu dovezl kurýr. Jen co vstoupil do kanclu, začal si vesele hmkat a prozpěvovat pod vousy. Asi chtěl přitáhnout mou pozornost. Neúspěšně - nezúčastněně jsem hleděla do počítače. Začal tedy krabici rozdělávat a do toho se hihňat. Nezúčastněně jsem hleděla do počítače. Něco vytáhl z krabice a začal se nad tím vášnit slovy se zvoláním Jó!, Paráda! a To je bomba! Nezúčastněně jsem hleděla do počítače. Nechtěla jsem mu udělat radost a zeptat se ho, co mu to tak úžasného přišlo. Upřímně mě to nezajímalo. Ale ani to ho neodradilo, protože přilezl k mému stolu, v ruce držel ten úžasný obsah krabice a zeptal se mě, jestli uhádnu, co to je. Ukazoval mi brzdový kotouč, a tak jsem mu řekla, že to je brzdový kotouč. Asi to nečekal, a tak mi dal doplňující otázku, jestli vím na co. Vypadalo to, že to je na auto nebo motorku, ale já na to chvilku hleděla, falešně přemýšlela (= hledala stupidní odpověď), a pak mu řekla, že nejspíš na zrůdně velké jízdní kolo. Ne - opravil mě - bylo to na auto. "Pěkný," srdečně jsem je ocenila a dál si hleděla svého.

Asi po hodině předstírané práce si šel Byvoj udělat kafe, a pak si hrcnul vedle mě - tam, kde sedává můj nejbližší kolega - toho času na neschopence. Ležérně se opřel do židle a nejspíš si chtěl povídat. Hleděla jsem do počítače a bubnovala do klávesnice. Něco se mi snažil vyprávět a já dělala jen "hmm" a "ahá" a "jo ták". Asi po dvou minutách konstatoval, že na něho nejspíš nemám čas. Řekla jsem mu, že tak to není, že se mu jen nedokážu plně věnovat (což je to stejné, ale pojmenovala jsem to já a ne on). A tak odkráčel a do konce pracovní doby se se mnou už nebavil, což mi vyhovovalo. Fakt na něho nechci být hnusná, ale posral si to u mě, a jsem si jistá, že s tou faleší pokračuje. A u vedení to taky určitě nemá posrané pro nic za nic.

Jo, když jsme u něho a u vedení - anonymní ochranná ruka nad Byvojem nejspíš polevuje, protože pan vedoucí Štír vymyslel, že ho zkusí vyštípat tím, že mu začně měnit pracovní náplň a povinnosti do stavu, kdy si Byvoj řekne, že mu to za to nestojí a podá výpověď. Pár přednášek o managementu jsem na výšce měla, a jsem si jistá, že tohle určitě není žádná z renomovaných praktik. Svého cíle možná dosáhne, ale smete tím toho víc než si uvědomuje. On totiž Byvojovi začne postupně strkat i část věcí, na kterých děláme s mým nejbližším kolegou - toho času na neschopence, takže nám začne komplikovat už tak dost komplikovanou souhru. Do toho bude určitě Byvoj pičovat, a první, kdo to bude poslouchat, budeme my. A pak každý, kdo přijde k nám do kanclu. Možná bude mít navíc pocit, že za tím stojíme my, že nestíháme a potřebujeme pomoct. Takže si začne svou frustraci vybíjet i na nás. V neposlední řadě je to starý kokot, který se už nehodlá učit nové věci. A tak se obávám, že pokud se vedoucímu Štírovi podaří Byvoje vyštípat, bude to za cenu mnohem vyšší než si možná myslí. Navíc, jak jsem se přesvědčila, ví vedoucí Štír o naší práci prd, a tak si neuvědomuje, co všechno to obnáší.

Tajně doufám, že to nebude taková tragédie, jakou si maluju. Jinak můj nejbližší kolega - toho času na neschopence - se snad už v průběhu příštího týdne vrátí. Těším se i netěším. Nebudu na to sama, takže pokud se něco posere, lépe se s tím popereme. Ale zase mi to bude zbytečně komplikovat a vnášet do všeho chaos. A! Mám schválenou odměnu za zástup! Kolik myslíte, že jsem dostala? Dělá to 16,5 % mé běžné mzdy! Jako ano - je to lepší, než drátem do oka. Jsou firmy, kde by se na mě určitě za dva měsíce zastupování vykašlali. Ale... no, čekala jsem upřímně o trošičku víc.

Navíc jsem tu měla v pondělí kontrolu z Německa. Paní Rusoněmka se tu zastavovala na poradu, a tak se zjevila i u mě v kanceláři, aby se mě zeptala, jak se mi tu líbí. Naštěstí jsem o jejím pohybu na naší pobočce dopředu věděla, a tak jsem s touto situací počítala. Byvoj byl naštěstí na obědě, takže nás svou přítomností neobtěžoval. Pochválila mi zlepšení mé ruštiny, pochválila mě za to, že zastupuju i kolegu - toho času na neschopence. Párkrát mě při tom chytla za předloktí, jak to dělávají někteří staří lidé. Pak začala vzpomínat na mládí, jak začínala ona. A já raději jen kývala hlavou a přitakávala, protože si nejsem jistá, jestli už zapomněla, kolik mi je, a zda začala na své začátky vzpomínat na základě jí domnělého věku mé osoby, nebo prostě jenom proto, že jsem v jejich firmě nová (a díky tomu na pobočce nejmladší). Nakonec se mě zeptala, jestli je z mého pohledu vše v pořádku, ale u Rusů je to spíš formální otázka, na kterou se odpoví vždy kladně než žádost o seznam věcí, co by se mohly zlepšit. Pak se rozloučila a zase zmizela.

Německá firma, česká výplata, ruské vedení. Začínám si připadat jako když jsem před dvanácti lety dojela na stáž do Kyjeva a nestačila se divit. Jenže teď je mi o dvanáct let víc, takže se nedivím, a jen tiše kňučím.