K4r1 | Karolíniny Vary

Sorryjako za nadpis, ale jedná se o první článek z Varů, takže jsem si to nemohla odpustit. Asi se mi nechce už ani počítat, po kolikáté jsem se stěhovala. Začínám to totiž cítit jako rutinu; a právě možná díky tomu samotné stěhování nepředstavovalo žádný průšvih, který bych si tu hodlala zvěčnit.

Průšvihy (nebo spíš patálie) mě ale neminuly, jen jsme nejspíš čekala, až se zase trochu nashromáždí.

V první řadě finance. Že mě liniový manažer v minulé práci poslední měsíce podělal na platu jsem už psala. Celkem nepěkně mi to zkomplikovalo finanční výdaje za stěhování - prakticky jsem vymačkala svoje volné (nezainvestované) rezervy až na nulu. A s tím se mi nežije úplně dobře - už jenom kvůli pocitu, že kdykoliv může přijít nějaký nečekaný výdaj v podobě rozbitého auta, veteriny či čehokoliv dalšího, k němuž bude potřeba vypláznout víc než co mi běžný rozpočet dovolí.

Financí (v kombinaci s mou blonďatovostí) se týká i druhý průšvih. Bydlení. Sice jsem na něj přišla už před časem, ale ono to časem ještě víc uzrálo. Několikaleté setrvání v Praze se na mě podepsalo pravděpodobně víc než jsem si byla ochotná připustit, takže když jsem si hledala nájem ve Varech, byla jsem nadšená z cen nájmů - alespoň v porovnání s těmi pražskými. Moc vybírat jsem si ale nemohla, protože jsem měla jasné požadavky:

• pronajímateli nesmí vadit, že mám tři kočky

• nezařízený, protože nábytek mám a navíc nechci, aby tři kočky drápaly cizí gauč

• alespoň 50 m2, protože bych jinak měla pocit, že tři kočky nemají dostatek prostoru

... vlastně všechny požadavky souvisejí s trojicí koček. To byla alfa a omega celého výběru. Tři první obvolávané inzeráty nedopadly. Někde tři kočky vadily, jinde byl už byt zamluvený (a tři kočky by i tak vadily). Pak jsem spíše z aktuálního zoufalství zavolala na čtvrtý. Sice byl nejdražší, ale vypadal moc hezky a prostě jsem si řekla, že za pokus nic nedám (maximálně se ve svém zoufalství propadnu ještě o příčku níž). Navíc byla kauce jenom jeden nájem a byl bez provize realitce. Paní byla se vším v pohodě (i se třema kočkama), při prohlídce vypadal byt pěkně a celkově jsem najednou měla pocit, že se Vesmír smiloval.

Řekla jsem jí, že do toho jdu, ona mi poslala smlouvu, kterou jsem letmo prolétla, protože většina z ní byla jenom citace zákona, a za pár dní jsme ji podepsaly. A tak jsem si ji po podepsání začala pročítat víc a... nevím, kde jsem celou tu dobu nechávala ten svůj slepičí mozeček, protože už mám věk na to, abych tohle nedělala. Ale já měla celou dobu za to, že částka, o níž se bavíme, je včetně vody a tepla. A ona není. Nejspíš to bylo víc faktorů - v pražském a předtím i brněnském bytě totiž hlavní částka ve smlouvě byla včetně vody a tepla, a tak jsem nějak podvědomě měla uložené, že se to tak píše všude. No, nepíše. Takže cca dva a půl za vodu a teplo navíc. S tím jsem se nějak srovnala, protože jsem usoudila, že jelikož teď za Lu neprojezdím už nic, tak budu více méně na tom stejném.

Jenže hitparáda pokračuje! Přišel mi výměr služeb (včetně té vody a tepla), a kromě úklidu, elektřiny společných prostor, odměny SVJ atd. tam na mě hledí fond oprav ve výši dvou tisíc. A tak přemýšlím, zda to platit s tím či si to (logicky) platí majitelka sama. Radši jsem se zeptala a... kráva Karolína byla upozorněna na to, že o měsíční cenu fondu oprav je ponížena částka nájmu s tím, že část onoho nájmu je hrazena právě tím přispíváním do fondu oprav ze strany nájemce... krávy Karolíny v našem případě. Ve smlouvě to je, jsem si jistá, že mi to i letmo zmínila při prohlídce, jen jsem si to opět nějak nebrala k srdci, protože v minulých nájmech si to platil pronajímatel po své ose z nájmu.

Sečteno, podtrženo, na výdajích za bydlení dávám o čtyři a půl tisíce víc než jsem původně plánovala. Oslepena dojmem z drahého bydlení v Praze a omezeným pohledem subjektivních zkušeností jsem tyhle věci nějak přehlédla. V kombinaci se znatelně nižším platem než jsem měla v Praze už je to poměrně citelné. No, neušetřím tolik, kolik jsem si přála.

Má to ale i své pozitivní stránky, protože jsem přestala pít v týdnu. Když chybí vůle, nastupuje finanční krize. I s jídlem jsem se uskromnila a začala jsem si víc vařit, sledovat rozpočet a obecně se víc hlídat než doposud. Ani když jsem zůstala bydlet v Praze sama, tak to nebyla kdoví jaká paráda, ale teď je to ještě o úroveň vyšší.

V práci mě nic moc zatím neštve tak, abych se tu potřebovala vyzvracet. Už mám pár změn zaměstnavatelů za sebou, takže jsem už na leccos zvyklá a byť není co chválit, ani zatím není nad čím se vášnit. Na druhou stranu - není snad den, kdy by mě někdo něčím nepřekvapil - ať už přímo z firmy nebo z těch lidí mimo firmu, s nimiž musím jednat.

V kanceláři sedím aktuálně s dalšími třemi kolegy. Můj nejbližší spolupracovník je už dva týdny nemocný, takže místo, aby mě zaučoval do jejich systému, to tu plácám za něho, aniž bych mohla dát ruku do ohně za to, že to dělám dobře. Druhý kolega toho moc nenamluví a třetímu kolegovi se vedení snaží dát najevo, že má podat výpověď, nebo to udělají za něho. Vedením aktuálně myslím onoho pána vedoucího, co si mě sem stáhl. Do kontaktu s ním příliš nepřijdu, ale tak nějak jsem pochopila, že metoda cukr a bič mu není cizí. Takže jeden z mých dlouhodobých úkolů je ho nenaštvat. Což se mi vlastně tak trochu omylem nepovedlo nedávno.

Nesla jsem k němu nějaké papíry, a on si všiml, že mám potetované ruce. Do té doby mě totiž vždycky viděl s dlouhým rukávem, který si beru cíleně na všechny ty formální pracovní záležitosti, protože nikdy nevíte, zda nenarazíte na někoho, kdo vám kvůli tomu zavře dveře. A dal se se mnou do řeči právě ohledně tetování, protože sám je jejich velkým fanouškem, což bych do něho na první pohled neřekla. A tak se bavíme, bavíme, a on mi položí otázku, zda mám vytetované své znamení. Odpovídám mu, že ne, že zrovna tetování znamení mi připadá jako obrovské klišé ve stylu lapačů snů a hodin. A on na mě chvilku zírá, a pak začne vyprávět o tom, jak si nechal tetovat štíra (své znamení) na hrudník. Naštěstí se netvářil, že ho to nějak urazilo, tak jsem se v tom raději nebabrala a pokračovala v rozhovoru. Budiž mi to však ponaučením, že před panem Štírem budu pro jistotu do budoucna spíše na slovo skoupá.

Začíná mi zase jiskřit libido. Lu jsem o tom řekla a ujistila ji, že se nemá čeho bát. Ale přišel asi čas, abychom oprášily všechny ty propriety, které jsem se s ní doteď ještě neměla potřebu... a možná i odvahu oprašovat. Jsem trochu v rozpacích, protože její postoj je k tomu zatím poněkud zdrženlivý. Ne odmítavý, ale určitě z ní necítím ten zápal a je spíš ostýchavá. Chce to pomalu, trpělivě, pozvolna. A já tajně doufám, že to přinese své ovoce.