Na více frontách

Stýská se mi po starých časech, kdy jsem ležela na posteli, nahá si drnkala na kytaru, přes střešní okno hleděla na hvězdy nebo dopadající kapky deště. Vedle postele stála láhev nedopitého portského, v popelníku dohořívala cigareta a já žila okamžikem. Možná si to moc idealizuju a i tehdy jsem měla trápení, ale objektivně se to s tím vším teď nedá srovnat.

Zkusila jsem se do toho stavu vrátit. Jen nemám střešní okno, kouřím elektronické cigáro, portské jsem neměla ani nepamatuju. Ležela jsem sice jako tenkrát, ale byla mi zima. Takže jsem si oblékla aspoň pyžamo. Vzala jsem si sice do rukou kytaru, ale v tu chvíli po mně začaly lézt mé tři kočky, takže na brnkání jsem prostoru moc neměla. Život mi nejspíš chtěl nazančit, že ty staré časy jsou už pryč, za to starostí přibylo násobně.

V práci se mi to sere, sama to nezvládám - resp. pokud je běžné tempo, tak se s tím snažím průběžně vypořádávat a nic neodkládat, což zatím jde. Ale pokud přijde nějaká výjimečnost, je to v řiti. Včera jsem se zastavovala u sekretářky našeho vedoucího a krátce s ní splkla o tom, jak je to teď náročné. Shodou okolností se po chvilce otevřely dveře a dovnitř vešel vedoucí, takže musel zaslechnout krátce útržek našeho rozhovoru. A místo, aby pronesl něco ve stylu "Jak to zvládáte, Karolíno?", začal vyprávět o tom, že příští týden jde na tetování. Ani projev falešné starosti či zájmu, jestli je všechno v pořádku i přes to, že dělám práci za dva až tři lidi. Zmínila jsem se sice, že mě začíná loupat v kříži, takže kdybych si vzala neschopenku, naše pracovní skupina prakticky přestane existovat, ale dělal, že mě neslyší. Já jen doufám, že mi tohle vrátí na odměnách, protože konec je v nedohlednu.

Lu je nemocná, pravděpodobně má nějakou zákeřnější chřipku, takže leží a já se za ní celý týden zastavuju, abych jí pomohla s její nemocnou kočkou, která musí několikrát denně dostávat prášky. Mezi tím se snažím existovat i doma, kde mám obrovský bordel, tři hladové krky, nevyprané prádlo, cuchvalce prachu na podlaze, poloumyté nádobí a všudypřítomné plechovky od energeťáků. A do toho mi začalo haprovat auto s tím, že můj servisák se na to bude schopný podívat až příští týden, protože je aktuálně taky nemocný. Může mi sakra někdo říct, jak bych tohle stíhala, kdybych měla ještě dvě děcka?!

Snažím se nehroutit. Pilule štěstí mě drží nad vodou střídavě. Jeden den jsem stabilní, druhý den sedím v autobusu cestou do práce a chce se mi brečet. O silnější si říkat nechci, protože jsem po nich ospalá, takže bych sice neměla takové nervy, ale zase bych většinu volného času prospala. A já se nemůžu zastavit - možná večer na hodinku, kdy mi společnost mimo chlupaté kožichy dělá láhev vodky. Včera jsem si chtěla udělat po více než týdnu hezky, aby se mi aspoň na chvíli vyplavily endorfiny, ale prakticky jsem se nedokázala uvolnit, takže jsem to po pár chvílích vzdala. Potřebovala bych masáž. Dlouhou. S happy endem.