K4r1 | Karolína píše

Neslavím Velikonoce už řadu let. Matně vzpomínám, kdy jsem se toho účastnila naposledy. Vlastně ani nevím, zda vzpomínat chci. Na rozdíl od mnohých nemám žádné konkrétní trauma s nimi spojené. Když jsem ještě bydlela (v horším období spíš jen přespávala) u matky, většinou jsem si to odtrpěla hned ráno, protože pro staršího pana bratra se zastavovala jeho parta, která

Od minulého článku utekl pouhý týden a půl, ale už teď je tu zase pár událostí, u nichž jsem si řekla, že si je tu napíšu. Pro své budoucí já hrabající se ve vzpomínkách a skuhrající nad tím, jak tehdy bylo dobře.

Můj nedobrý kolega - bývalý voják - kterému odteď budu říkat Byvoj (jako bývalý voják, chápete) - je na plánované operaci.

Stýská se mi po starých časech, kdy jsem ležela na posteli, nahá si drnkala na kytaru, přes střešní okno hleděla na hvězdy nebo dopadající kapky deště. Vedle postele stála láhev nedopitého portského, v popelníku dohořívala cigareta a já žila okamžikem. Možná si to moc idealizuju a i tehdy jsem měla trápení, ale objektivně se to s tím vším teď nedá srovnat.

Zdejší život mi za ten měsíc a půl začal postupně sypat pod nohy střípky, a já je teď sbírám a pomalu brousím. A protože předpokládám, že za pár let si tyto řádky budu (po několikáté) číst, chci si je tu zvěčnit, i když jde vlastně o prd. I když, kdo ví...

Lid karlovarský

Zdejší nátura

Nitrem mi proudila neuvěřitelná radost. Jak je to dlouho? Už pět let?! Po pěti letech jsem se konečně dočkala onoho pocitu odpuštění. Seděly jsme vedle sebe a povídaly si. Některé odpovědi a témata jsem volila s rozvahou, opatrně. Nebyla jsem si totiž jistá, jestli se jí něco z toho nechtěně dotkne. Ale se vším se zdála být naprosto v pohodě - jakoby se to nestalo jí,