Stýská se mi po starých časech, kdy jsem ležela na posteli, nahá si drnkala na kytaru, přes střešní okno hleděla na hvězdy nebo dopadající kapky deště. Vedle postele stála láhev nedopitého portského, v popelníku dohořívala cigareta a já žila okamžikem. Možná si to moc idealizuju a i tehdy jsem měla trápení, ale objektivně se to s tím vším teď nedá srovnat.

Zdejší život mi za ten měsíc a půl začal postupně sypat pod nohy střípky, a já je teď sbírám a pomalu brousím. A protože předpokládám, že za pár let si tyto řádky budu (po několikáté) číst, chci si je tu zvěčnit, i když jde vlastně o prd. I když, kdo ví...

Lid karlovarský

Zdejší nátura

Sorryjako za nadpis, ale jedná se o první článek z Varů, takže jsem si to nemohla odpustit. Asi se mi

Nitrem mi proudila neuvěřitelná radost. Jak je to dlouho? Už pět let?! Po pěti letech jsem se konečně dočkala onoho pocitu odpuštění. Seděly jsme vedle sebe a povídaly si. Některé odpovědi a témata jsem volila s rozvahou, opatrně. Nebyla jsem si totiž jistá, jestli se jí něco z toho nechtěně dotkne. Ale se vším se zdála být naprosto v pohodě - jakoby se to nestalo jí,

Mám před sebou finální pracovní měsíc; poslední zářiový týden si beru dovolenou,

Od operace kolene je to sedmý týden; pracovní neschopnost jsem si vzala jen na čtrnáct prvních dní a pak byla oficiálně na home office. Ale co si budeme, té práce doma uděláte v tom nejlepším případě tak na dvě třetiny běžného výkonu, což se mi vzhledem k tomu, že potřebuju doklepat pár projektů, zaučovat náhradu a celkově zařídit kupu věcí před mým odchodem, úplně

Ne, že by se nic nedělo; jen jsem čekala, až toho ve mně bude tolik, že to přirozeně vypění a já si sednu k blogísku s tím, že teď to chci všechno vychrlit. A tak chrlím.

Abych se odrazila hned ze startu a všechno začalo dávat smysl už od začátku - mám podepsanou novou pracovní smlouvu. Seběhlo se to strašně rychle

Sešlo se toho tolik, že už to jinak nešlo. Pilule pro pravidelné braní jsem vysadila v červnu s tím, že je už nepotřebuju. Léto bylo v plném proudu, všechno hezké přede mnou, s ničím jsem si příliš nelámala hlavu. A upřímně - vědomí, že moje stabilní a neúzkostná nálada závisí na pravidelné dávce chemie ve formě tablet mě dost znervózňovala.

Praha mě nechce pustit, Vary mě nechtějí přijmout. Všechno přichází v ten správný čas. Všechno přichází v ten správný čas. Snažím se z toho nezbláznit. Oproti těm skutečným problémům, co život dokáže nadělit, řeším opravdu jen prkotiny. Prostě jen nežiju tak, jak bych si přála. Co by za můj současný stav mnozí dali? Ale i přes to je to prostě nepohodlná komplikace.