Nechtěla jsem si dávat nějakou povinnou sociální pauzu, během které se nebudu stýkat s nikým novým. Nejsem ten typ, který po zlomeném srdci (naději, duši... ať už se prostě láme cokoliv) je půl roku zalezlý doma nebo se potlouká po známých, ale o nových kontaktech nechce nic slyšet. Zároveň jsem sítě nerozhodila proto, abych se vrhala do vztahu. Jen jsem prostě dostala

Je až hezky absurdní, jak to všechno do sebe zapadá. Dva dny zpátky jsem prosila Vinařku o to, aby mě v těch horších okamžicích uklidnila větou, že je hodná holka. Tehdy jsem to uvedla tím způsobem, že bych nebyla ráda, kdyby se tahala s kdekým. Že mi to rozumově sice už má být jedno, ale že citově mi to ještě rozhodně není. Dneska jsem si nechala udělat tetování

Úskalí společného bydlení po ukončení vztahu jsou dost specifická. I když se rozejdete v dobrém (čímž se dá předpokládat, že se nebudete denno denně hádat) a jste ochotni se mezi sebou domluvit na určitých pravidlech, rozhodně ještě není vyhráno. Ona se ta pravidla při jejich aplikaci do praxe musí občas po čase změnit. I když to totiž na začátku vypadá jako dobrý nápad,

Nebyla jsem tu téměř tři roky. Odešla jsem odtud bez rozloučení a narychlo. Tehdy jsem to podělala a odkopala jsem se stripy. Ty jsem s velkou nepravidelností tvořila až do minulého roku. Do napadení Ukrajiny.

Ale pěkně od začátku - co se za ty tři roky stalo? Tento blog jsem musela ukončit, protože mi na něho Vinařka přišla. Jeden