Další dávka nářků

Ale oprávněných. Potřebuju se vyskuhrat a se zděšením zjišťuji, že od posledního skuhravého čtení uteklo už šest týdnu! Upřímně bych dala ruku do ohně za to, že to byly týdny maximálně dva. Tož, na kterém špatném hrobě začít plakat?

V práci se nám rozmáhá (nebo spíš přetrvává) nešvar - domlouvání práce za mými zády. Konkrétně s asistentem líniového manažera, který do mé práce fušoval před mým příchodem. Je chytrý jak rádio, o všem rád špekuluje, a nejspíš kvůli tomu působí na neznalé důvěryhodně. A tak za ním chodí s požadavky, které by měly řešit primárně se mnou (nebo při nejhorším s kolegou Motákem). Asistent se pak podívá do systému, zjistí naše aktuální pracovní vytížení, navrhne své řešení a jde za námi s tím, zda s jeho návrhem souhlasíme. Přitom do toho vůbec nemá kecat a má si hledět svého. Prostě by oněm dožadujícím kolegům mohl říct něco ve stylu "Běžte se zeptat za Karolínou (nebo při nejhorším za Motákem)," ale neřekne to. Ne, on radši bude důležitý, a já pak s ním musím špekulovat o jeho návrhu namísto toho, abych udělala svůj hned od začátku. Diskuse s ním mě vysilují. Miluje diskuse. O čemkoliv. Doslova. O jakékoliv blbosti potřebuje vést rozhovor a vymýšlet nejrůznější varianty. Nechci!

Nebudu zaměstnankyně měsíce! Co jsem netušila je skutečnost, že o tom probíhá hlasování vedoucích - celou dobu jsem měla za to, že to je čistě iniciativa Veleštíra, ale oni do toho mluví i ostatní manažeři. A jelikož jsem huba prořízlá, pár z nich nesouhlasilo s tím, že zrovna paní Karolína by splňovala jejich představy o svátosti, kterou zaměstnankyně měsíce představuje. Inu, co na plat - nebudu mít fotku na nástěnce. Ale Veleštír mě má nejspíš stále rád, protože minulý týden se mnou zase mluvil na chodbě meziřečí o tetovačkách.

Lu se angažuje v jedné dobročinné činnosti tady ve Varech. Nechci přímo zmiňovat ani naznačovat oč jde, protože to je snadno dohledatelné, a já bych nerada vypouštěla informace bokem. V lednu mě tam dotáhla též, a tak jsem se zapojila též - jako řadová běžná řadová členka. Ale protože jde o neziskovou aktivitu, kterou vykonávají všichni bez nároku na finanční odměnu ve volném čase, stačí jenom trošku vyčnívat nad ostatní (což nebývá takový problém, když nemáte děti a máte tendence dělat věci pořádně), a tak jsme se během letošní poloviny roku dopracovaly do užšího kruhu. Bohužel zrovna v ten správný čas, jelikož bylo možné vyžádat sadu menších dotací. A kdo má zkušenosti s žádáním dotací? Jasně - ona členka, která je žádala v minulosti a... já. A protože jsem huba prořízlá, začala jsem se o to zajímat, a nakonec mi byla dána důvěra. Obnášelo to mnohé - administrativu a bohužel i komunikaci se správcem nemovitosti, kde máme zázemí, se stavbyvedoucím, jehož dílo bylo součástí dotovaného, a s dělníky, kteří ono dílo prakticky tvořili.

Všechno se to odehrávalo v červenci, a díky tomu jsem zestárla asi o deset let. Správce nemovitosti je zapomětlivý chaotický pitomec, který není kamkoliv přijít včas, takže jsem ho neustále naháněla a připomínala mu už několikrát dohodnuté záležitosti. Stavbyvedoucí problém měl evidentně s tím, že jsem ženská, což dal několikrát najevo zbytečným vysvětlováním banálních věcí nebo naopak odmítáním vysvětlovat věci složitější, ale pro mě důležité. A dělníci nerozuměli česky, ukrajinsky ani polsky - jenom trošku rusky. Byli to Rumuni. V zemi, kde úkáčko potkáte na každé stavbě musím zrovna já narazit na Rumuny. Ale zvládla jsem to. Snad.

Lu mi s tím samozřejmě pomáhala jak jen mohla, ale šlo spíš o morální podporu, když jsem se hroutila. Do toho řešila nějaké vlastní trable v práci, kterých neměla málo, byla zahlcená ze všech stran a... prostě v důsledku toho přestala mít tělesné intimní potřeby. Já to mám naopak, protože v nich hledám únik od světa, který mi stres způsobuje. Takže se stalo, že najednou to bylo několik týdnů, co jsme se intimně nesbližovaly, a já jsem začal mít zase svoje černé myšlenky. Začíná to jen fantaziemi a zvýšenou frekvencí autoerotiky, ale pak najednou blik, a vy scrolujete na seznamce a sice nikomu psát nehodláte, ale... ALE!

Pohovořily jsme o tom - v poklidu a srozumitelně - tak, jak se to ve zdravém vztahu musí. Pochopila to a omluvila se. Neměla zač - já chápala zase její nepotřebu. Jen se prostě cítím strašně trapně, když vedle té druhé ležíte nahá, zatímco jí vysvětlujete, že by si mohla svléknout alespoň tričko, a pak vás rychle odbýt aspoň rukou, abyste aspoň na chvilku cítily příval štěstí a pocitu sblížení. Je mi trapné o tom psát takhle detailně, ale prostě to potřebuju ze sebe nějak vymáčknout.

Zase se občas přistihnu, že řeším, co je a co ještě není považovatelné za nevěru. Vím o jedné masérce na holky, co nemá problém se vám pověnovat trochu důkladněji, jenže nedělá přímo ve Varech, a tak bych za ní musela jet. Jenže už to by bylo nápadné a já tohle hlavně dělat nechci. Nechci to dělat v době, kdy jsem s Lu a vím, že to mohu mít od ní. Jenže je i doba, kdy si prostě připadám blbě kvůli tomu, že i když ona vidí, že jsem nadrbaná, tak to přechází. Vždycky se jí připomenu, ten den to zafunguje, ale další jedeme odznova. A já si to už nemůžu dovolit podělat tak, jak jsem to podělala s Déčkem. Nic bych tím v závěru nezískala a jenom bych o vše přišla.

A to všechno máme nejspíš blíž, než jsem myslela. Lu totiž přišla s analýzou, že úrokové sazby se budou nepatrně zvedat, a hodnota nemovitostí taky klesat nebude. Takže by bylo fajn si zažádat o předschválenou hypotéku, abychom měly zafixovaný úrok. A tak jsem po známých vyštrachala pár doporučení, a včera absolvovaly první schůzku. Teď musíme doložit příjmy, závazky a další náležitosti. A až nám to banka odklepne, budeme mít dva roky na to, abychom našly to ideální hnízdo. S výtahem, balkonem, sklepem, něco novějšího, ve Varech, ale ideálně ne panelák. Dneska jsem se ráno stavila za Veleštírem s tím, že mi bude končit smlouva, a že budeme žádat o hypotéku, takže by bylo fajn si mě tu nechat na dobu neurčitou. Po obědě si mě zavolal a ležely před ním papíry. Nechají si mě. A - co jsem nečekala - přidali mi. Peníze, ne práci - ta se přidává průběžně.