Traumátka a bolístky I.

Následující text si sepisuji hlavně kvůli definování životních zakopnutí, která mohla negativně formovat mou osobnost. Jedná se o přípravu na další psychoterapeutická sezení; jejich zveřejnění je moje iniciativa. Útržky nejsou řazeny chronologicky, ale zkrátka tak, jak mi připluly.

První tři roky povinné školní docházky jsem trávila v hospodě. Moje matka pracovala totiž jako servírka v jednom z tehdejších brněnských podniků, a tak když můj starší pan bratr měl vyučování déle než já (což bylo povětšinou pravidlem), docházela jsem po škole hned za ní.

K obědu byly většinou blafy z tamní kuchyně - guláš, řízek, čočka na kyselo s párkem - prostě vše, co byste od poctivé devadesátkové hospody očekávali. Úkoly jsem psala na stolech ozdobených tmavě zelenými ubrusy, penál a tužky měla pohozené mezi pivními tácky a kořenkami. Sedávala jsem většinou sice vedle baru v nekuřácké sekci, ale i tak jsem byla při odchodu domů po boku staršího bratra, který si mě tam vyzvedával, nasáklá kouřem z cigaret a smradem přepáleného oleje z kuchyně.

Vybavuje se mi chvíle, kdy zrovna u nekuřáckého stolu nebylo místo, a tak jsem seděla blízko štamgastům, kteří tam docházeli na oběd a byli tam schopni vysedávat až do zavíračky. Muselo být mezi jednou a třetí, ale oni už byli poměrně v ráži. Pamatuju si, že tehdy jim matka přinesla další piva, položila je na stůl, a sklonila se nad lístkem, aby zapsala další čárky.

Jeden z těch opilců využil příležitosti, a sáhl matce na zadek. Nebylo to jen takové to plácnutí - vyloženě jí na zadek položil ruku a zmáčkl ho. Držel. A ona sice svou rukou tu jeho odsunula, ale rozhodně se proti tomu v první okamžik nijak neobořila. Pak si nejspíš uvědomila, že sedím vedle, a tak mu s evidentním zpožděním řekla, že by si to mohl odpustit, když to vidím. Odešla.

A já hleděla na toho opilce a nejspíš jsem to dlouze zpracovávala. On mezitím nějakému svému stejně ožralému kamarádovi pravděpodobně vyprávěl, co všechno by s matkou dělal, protože se na ni oba dívali, šeptali si a chechtali se. A já při tom dlouhém zpracování na něho musela hledět fakt dlouho, protože si toho všiml a řekl mi něco ve stylu Co hledíš? Však se taky dočkáš. A oba se začali strašně nahlas smát. Já si tehdy zakryla uši a zavřela, protože se mi ten jejich smích nelíbil.

Z tohohle mě vytrhla až matka, co mě z ničeho nic vzala za ruku a dost nevybíravě odtáhla někam bokem, kde mě vyhubovala. Už nevím proč, nevím za co. Jediné, co si pamatuju, že se mi strašně točila hlava, a všeho jsem byla naprosto přesycená. Míchaly se ve mě pocity křivdy za to, že hubuje mně. Cítila jsem, že ji nechápu, protože si nechala sahat na zadek od těch opilců, ze kterých jsem měla zároveň strach, protože se toho taky dočkám. Zároveň mě ale štvali, protože se mi smáli.

Nechtěla jsem tam po tomhle chodit. Pár dní jsem raději do sebe naházela oběd a vysedávala na ulici na lavičkách před hospodou, lhala, že nemáme žádné domácí úkoly, které bych kvůli tomu musela dělat vevnitř. Poté jsem navrhovala matce, že můžu na bratra počkat před školou, až mu skončí vyučování, ale to odmítla. Sice jsem to i přes její zákaz hned následující den realizovala, ale to ji akorát naštvalo. Naštěstí to s ní i hnulo, protože jsem od té doby čekala na bratra v kuchyni, kde byl v rohu menší stůl. Personál si mě příliš nevšímal a občas mi dovolili, abych jim s něčím pomáhala. Od čtvrté třídy jsem tohle už dělat nemusela po škole jsem mohla pelášit rovnou domů s tím, že jestli mám hlad, můžu se zastavit za matkou na oběd. Toho jsem samozřejmě využívala úplně minimálně, a raději si doma ohřála oběd, který předešlý večer přinesla z práce.

Mé závěry:

Možná právě tehdy se mi vybudoval první základ odporu k mužům v pokročilém věku. Pravděpodobně to je faktor, proč mě v práci Byvoj štve víc než kdokoliv jiný. Na druhou stranu - nebýt této zkušenosti, i tak bych Byvojovo chování považovala za krajně nevhodné a nežádoucí. Viz mé předešlé a budoucí články.

Prakticky celé dětství jsem byla živená hospodskou stravou - ať už u matky v práci nebo doma. A to možná ovlivnilo mé chutě, protože i když už dneska zvířata nejím, neustále mám chutě na guláše, výpečky, smažená svinstva a - moje bohužel neveganizovatelné guilty pleasure - kuřecí plátek s eidamem a broskví (když už se podařilo napodobit kuře, ten slaný český eidam z kytek prostě nikdo nevyrábí).

Moje nečekané výpomoci v hospodské kuchyni mi nejspíš vštípily základy lásky pro vaření, které se mě drží doteď. Matka nechtěla, abychom doma v kuchyni pomáhali, a tak jsem základy odchytila jinde. A možná díky tomu, že tam po mně nikdo neštěkal, je pro mě vaření radost a ne jen nutné utrpení. Což hodnotím kladně :)