Cesta za MY - část. VI.

Byl začátek ledna. Ze strany dělníků nám bylo přislíbeno, že v první půlce ledna začnou na bytě pracovat intenzivněji (nám by stačilo, kdyby vůbec začali, nehledě na intenzitu). A skutečně - volal nám Hlavní rekonstrukční kamarád (budu mu říkat po zbytek těchto útrap HRK - hlavní rekonstrukční kamarád, ju?), že už má nakoupené dlaždice, a že je tam v prvním lednovém týdnu naveze.

Byl cca týden po začátku ledna, a my se s Hrkem sešli na bytě, kam přijel i truhlář s tím, že se mrkne na linku. Dlaždice nikde. Z Hrka vypadlo, že je vlastně ještě koupené nemá, ale že už jsou objednané. Truhlář si naměřil linku a řekl, že jí dá kupu lásky. S Hrkem jsme si prošli vše ještě jednou; už asi počtvrté, ale jasně - lepší to projít čtyřikrát než aby pak něco udělal jinak. Na konci z něho vypadlo, že to teda teď v té první půlce ledna dělat nestihnou (v té druhé půlce první půlky ledna), a že začnou v únoru.

Po tomto sdělení bylo vidět, že dokonce i Lu začíná být poměrně neklidná, protože na všechno měli čtyři týdny, kdy já jsem už v tom posledním potřebovala stěhovat. Ale nepoddávaly jsme se tomu a druhou půlku ledna, kdy dělníci měli domluvenou práci jinde, jsme se snažily zabít čekání výběrem velkých spotřebičů a nákupem těch menších. Já zároveň začala rozprodávat asi polovinu starých spotřebičů a nábytek, který jsem si sebou tahat nechtěla (či nemohla, protože mi to Lu zakázala - nechala jsem si jen jednu komodu, konferenční stolek a knihovnu). Oprášila jsem proto Facebook a hodila všechno na Marketplace. Tím, co na mě Facebook začal chrlit poté, co zjistil, že na něj lezu častěji než jednou za půl roku tento článek nehodlám zabíjet; to stejné platí i o útrapách při rozprodávání nábytku.

Bylo druhého února, a my čekaly, že nám třeba přijde informace od Hrka, že se do toho konečně pustil. Nepřišla. Třetího února jsme si řekly, že ho ještě nebudeme uhánět. Čtvrtého jsme se šly na byt odpoledne podívat a co myslíte? Nic se tam nezměnilo. Nikdo tam za ty tři dny nebyl. Já pro jistotu sáhla po silnějších prášcích za cenu vedlejších účinků ve formě zvýšené únavy, ale Lu už to evidentně nevydržela, a Hrkovi zavolala. Ten nás začal uklidňovat, že hned v pondělí dalšího týdne na to vlítne, a že nemá cenu panikařit. Nepanikařily jsme, ale úplně klidné jsme taky nebyly.

Bylo devátého února a Hrk volal Lu, ať se za ním staví, že potřebuje ještě něco upřesnit. Já jsem neměla čas, ale Lu mi následně potvrdila, že už na tom konečně začali dělat. Ano - tři týdny před předáním se do toho pustili v plné síle. První týden a půl jsem je nechala pracovat, nezajímala jsem se o to, a když tam bylo potřeba něco vyřešit, poslala jsem tam Lu - přece jen - vždycky šlo o něco souvisejícího s designem, který jsem zcela svěřila jí. Nastoupila jsem tam osm pracovních dní před koncem února s tím, že už jsem dopředu byla smířená s faktem, že se budu stěhovat na staveniště. A nemýlila jsem se.

Koupelna bez dlaždic (resp. stále s původními - Hrk konstatoval, že ty původní jsou natolik pevné, že na ně nalepí ty nové, a že se to tak dělá). Linka rozmontovaná. Jediné místo, kde tekla voda, byl provizorní kohoutek v koupelně. Bojler hozený v obýváku. Jediné, co bylo hotové, byly dvě místnosti (ložnice a pracovna). No, hotové... byla položená podlaha, natahaná elektřina a osazená většina zásuvek. Nevím, proč elektrikář neosadil všechny, když už tu byl, ale budiž. Hotové dvě místnosti jsme chtěly přednostně proto, abychom měly kde složit nábytek (resp. krabice s nesestaveným nábytkem) a moje věci. Hrk to bohužel pojal tak, že stačí, když stihne do konce února tyhle dvě místnosti.

Předposlední únorovou sobotu jsme ukecaly Hrka (no, on se více méně sám nabídl) a zajeli s ním dodávkou na vyzvedávací místo IKEA ve Varech, naložili asi 600 kg nábytku, a rovnou na druhou otočku vzali ledničku, pračku a sušičku. Krabice jsme uskladnily v pracovně (kterou jsme tím kompletně zabily) a začaly sestavovat ložnici, abych se měla kde zabydlet. Já měla poslední únorový týden dovolenou na stěhování, ale více méně jsem přes den stavěla nábytek (a pletla se dělníkům pod nohy) a stěhovala jsem až odpoledne (resp. po obědě), když už měli pro daný den "hotovo”. Do toho jsem spláchla instalaci infrapanelů Infrapanelákem, zařídila internet, přehlásila si trvalý pobyt a udělala tisíc dalších drobností, včetně předání původního bytu nové nájemkyni (té nově svobodné matce).

Bohužel jsem byla přítomná i tomu, že nejdelší pracovní doba Hrka na bytě byla 4,5 hodiny. Prakticky od začátku do konce (celé rekonstrukce, ne oné pracovní doby) opakoval svou kouzelnou větu: "Holky, přece vás v tom nenechám.” Držela jsem hubu - nechtěla jsem ho zbytečně naštvat tvrzením, že celá situace je jeho dílo, takže nechápu, proč by nás v tom měl nechávat. Držela jsem hubu celou dobu, protože jsem si moc dobře uvědomovala, že jsme v pasti, a pokud by se nám na to vykašlal, tak horko těžko budeme shánět někoho, kdo bude mít čas hned a ne za půl roku.

A do toho perličky. Prakticky na začátku, co chlapi začali dělat, mi volá rozezlený předseda SVJ, že na chodbě zůstává po dělnících bordel. Říkám mu, že vyřídím dělníkům, ať po sobě uklidí (Hrk se totiž už dopředu dušoval, že tam nemáme chodit uklízet my, že po sobě uklidit umí). Předseda na mě začal zvyšovat hlas, že úklid není věc dělníků, ale naše. Klidným tónem (byť značně bublající) jsem mu odpověděla, že to prostě zařídím, a típla mu to. Asi pochopil, že nebudu bleskosvod pro jeho ego, a tak mi jen přišla sms ve znění Děkuji. Hrkovi jsem zprávu předala a ten se začal čílit, proč předseda bonzuje nám a nezajde za ním přímo. Hrk má dva metry a asi stošedesát kilo, když mluví, tak se otřásají skleničky. Možná proto, Hrku.

Když Hrk konečně obložil koupelnu, všimla jsem si, že poslední dvě řady kachliček na zemi mají jinou barvu. Zeptala jsem se ho, jestli je to normální. Napřed začal filosofovat o tom, že by mohlo jít o jinou šarži (jenže podle mě se výrobce musí držet svého standardu, aby nedocházelo právě k takovým situacím). Pak z něho vypadlo, že když mu ty kachle došly, tak některé byly v rozmáčených krabicích, a některé bez krabic jenom zabalené do bublinkovky. Je tedy možné, že to ledabylí skladníci onoho řetězce podělali. Je možné, že to Hrk špatně spočítal, a jelikož ty původní kachle byly na objednávku, zkusil to od oka nastavit jinými (a netrefil to). Tuto variantu sice sám od sebe začal vyvracet, ale mám sto důvodů mu nevěřit, byť mám sto důvodů mu i věřit. Každopádně jsem začala hledat, kde mají tyhle kachle skladem, a jediná prodejna v dojezdové vzdálenosti byla v... Příbrami. Jeden jediný balík skladem - zbytek na objednávku. Přemýšlela jsem, zda to zkusit přes kurýra, ale zaprvé to bylo drahé - benzín vyšel skoro na stejné peníze - a zadruhé jsem tušila, že by to po cestě beztak někde rozmlátili. A tohle byl poslední naskladněný balík. A tak jsme jely do Příbrami. Pro jeden balík kachlí. Cestou zpátky jsme to vzaly aspoň přes pražskou IKEA.

Při rekonstrukci linky se truhlářům podařilo poškrábat tu novou podlahu. Rýhy jako Macocha, ale že by něco kvákli, to ne. Přišla na to bohužel Lu, která se ihned začala hroutit a vymýšlet, co řekneme Hrkovi, až nás s tím pošle do prdele. K tomu naštěstí nedošlo - Hrk řekl, že podlaha se nemusí rozdělávat celá, že stačí vyndat pár těch desek a nahradit je jinými. A podlaháři stejně museli dojet, protože při instalaci posuvných dveří dveřař zjistil, že musí odlepit ty nové podlahové lišty, protože mu ty dveře na ně nepasují a drhly by. A skutečně se stalo. Našly jsme sice ještě pár dalších škrábanců, ale už nic, co by bylo vidět na první dobrou. Jo - a jedny dveře bude potřeba vyměnit, protože při nakládání je skladníci poškodili. Naštěstí to sami řekli a zahájili reklamaci po vlastní ose. Jen jim výroba bude trvat další měsíc nebo dva.

Je téměř polovina března a vše podstatné je hotové. Teče mi teplá voda, mohu se sprchovat, pračka pere, sušička suší. Většina nábytku už je postavená. Neustále stírám podlahu a utírám povrch nábytku - všude je nekonečno prachu. Kočky kvůli tomu mají rýmu. Všude mám krabice s věcmi, které průběžně vybaluji. Neustále ale něco hledám, a to včetně telefonu. Do toho Lu pořád v něčem vidí problém. Já přesedlávám opět na lehčí prášky a snažím se jí každý z problémů vyvracet.

Jediné, co aktuálně schází, je nadepsat pojistkovou skříň, pohrát si se schodišťovým vypínačem v předsíni, protože blbne, připojit jednu (JEDNU!) zásuvku v kuchyni. Nějaké kosmetické vady si už opravíme samy - to by to Hrk dělal dalšího půl roku. A - ještě čekáme, až nám nalepí poličku do sprchového koutu. Nechal se slyšet, že jako kompenzaci za zpoždění nám ji udělá zadarmo. Z kachle, kterou jsme si samy koupily v Příbrami. Když jsem se dívala na běžné kompenzace ze závěrečné ceny rekonstrukce za zpoždění, budeme mít tu nejdražší poličku ve Varech (nepočítám-li ty se zlatými lištami v koupelnách zdejších sídel ruských oligarchů).

Je cca 18 dní po původně plánovaném předání a 12 dní po překročení červené linie. Hrk má pořád klíče, protože mu chybí udělat ještě těch pár drobností. Ale já poprvé dneska cítím, že tahle etapa se chýlí ke konci. Zároveň si ale uvědomuji, že touto to všechno ještě nekončí.