O koních a slavnostech

Do práce jsem naklusala hned na pátek po Novém roce. Byla jsem tu jen já, Šéf a nový potenciální kolega Kůň. Mohla proto začít seznamovačka ve velkém stylu (ironicky řečeno, protože nevíme, jak moc se s ním chceme kamarádit), kdy jsme se ptali spíš na něho než abychom mluvili o sobě.

Ještě jednou, aby to nezaniklo ve stoce z předešlých článků - Kůň odešel z firmy, kam jsem kdysi chtěla prvotně i já, ale kde přes prvotní pozitivní nádech nakonec nechtěli oni mě. Veleštír se s touto firmou tehdy rozešel ve zlém, a tak slyšel na to, že i Kůň neodešel za nijak extra dobrých vztahů. Sice se nám doneslo, že Kůň je vlastně kariérista a sociální idiot, ale to Veleštírovi nedělalo problém ho k nám vzít na zkoušku. Jelikož není zařazen ve struktuře zaměstnanců (kam mám přístup), předpokládám, že ho tu má zatím na DPP nebo DPČ s tím, že když se neosvědčí, pošleme ho dpč (to se Ti povedlo, Karolíno).

První den - právě onen pátek po Novém roce - jsme moc práce na odbavení neměli. Koňovi jsem ukázala naprosté základy mé pracovní činnosti, protože Šéf má představu, že by ho mohl šoupnout ke mně a Motákovi. On mi na oplátku navrhl, že by mi ukázal něco ze své minulé práce, ale zdvořile jsem ho odmítla s tím, že zbytečných informací mám už teď v hlavě dost a příliš mě nezajímají cizí karty, když vlastně hraju úplně jinou hru. Problém je v tom, že Kůň naši práci dělat nechce a zcela otevřeně pokukuje spíše po nějaké manažerské pozici. Mám tak za úkol ho učit něco, co se sám učit nechce (a nebo projevuje okrajový zájem spíše ze zdvořilosti), a tak tím úplně motivovaná nejsem.

Ano - občas se sice tvářil, že ho něco zajímá, ale nejspíš tím jenom zabíjel nudu. A následující den už měl dojem, že to je přece jasný od začátku, a snažil se to aplikovat a dělat naši práci za nás. Samozřejmě, že to aplikoval zcela chybně a já s Motákem jsme pak museli věci, do kterých začal šťourat, opravovat. Není nad to, když vám někdo nepřímo dává najevo, že vaši práci má v malíku, a obratem to dojebe. Po pár dnech jsem to vzdala a dělala, že neexistuje.

Za to Byvoj si z něho udělal vyloženě sluhu, protože mu nasekal svou práci, která je pro Koně evidentně záživnější. Nemám nic proti, aspoň mám od učení bez dlouhodobého výhledu pokoj, protože je Kůň zaměstnán jinou činností, ale Byvoj má tak víc prostoru se dívat na TikTok. Když tu Byvoj není, Šéf se nechává slyšet, že Byvojovi "zítra naloží další porci pracovních povinností”, ale za ten měsíc a půl se tak nestalo. Nechávám to plynout a hledím si svého.

Kůň si držel odstup - nejspíš s námi do budoucna nepočítal a upřímně, tady s ním nejspíš (snad!) taky nikdo nepočítal. Měl zlozvyk při soustředění pravidelně hluboce vydechovat do zavřené pusy, což je samozřejmě slyšet. A dělával to třeba desetkrát za minutu, takže když se moje hlava na ten zvuk zaměřila, bylo celkem opruz se té pozornosti zbavit. Takže mi tu hrál socialistický pravěk z Blaníku a do toho funěl Kůň, který si sem tam něco zašeptal. Super.

Asi jste si všimli, že o Koňovi píši v minulém čase. No, to máte tak. Už jsem zmínila, že Kůň od prvního dne pokukoval po manažerské pozici, případně po jiné činnosti nežli ta naše. Prakticky každému to cpal na počkání. Jeden den jsem nebyla v práci, protože jsem byla u zubařky. A když jsem následující den přišla do práce, Šéf měl pro mě novinu - Koně si stáhlo vedení na jinou sekci, protože potřebovali pomoct s nějakou patálií, která odpovídala Koňovým schopnostem. Akorát ta patálie byla spíš jednorázovka, a tak doteď nevíme, jestli si Koně nechají na oné sekci i nadále nebo zda si od něho nechají udělat špinavou práci a dají mu sbohem a šáteček, protože to je prostě kokot.

Ano - kokot. On totiž ten jeden jediný den, co jsem tu nebyla já, celkem pookřál. Asi ode mě odkoukal naši interakci, kdy občas Motákovi vyčítám nesoustředěnost, zmatenost, a chaotičnost. A začal to na něm v onen den praktikovat on. Cápek, co tu byl měsíc, nabyl dojmu, že už všechno zná, a tak začal Motáka komandovat. Má štěstí, že jsem u toho nebyla já, jelikož komandování Motáka je moje výsada! Každopádně onen den si ho vyžádalo vedení oné vedlejší sekce, a tak zmizel prakticky bez rozloučení (se mnou), což mi vlastně vůbec nevadí. Tahle osina vypadala ze zadku sama.

K jedné pracovní záležitosti jsem se ve svých nářcích ještě nedostala. Nestala jsem se sice zaměstnankyní měsíce, ale firma má ve zvyku vyhlašovat ještě nejlepší zaměstnance roku jednotlivých oddělení a úseků. Za komoušů to byli úderníci, v trochu méně honosném měřítku se to dělá i u nás. Minulý rok mě tahle sláva minula - byla jsem tu čerstvá a vlastně jsem ani netušila, že se tu něco takového pořádá.

V praxi to vypadá tak, že se vyhlášení zaměstnanci roku naženou v jeden čas do jednoho sálu, kde jsou postupně vyvoláváni, přečte se krátký profesní medailonek s vazbou na naši firmu, široké vedení nám potřese rukou a jde se domů. Jo, vlastně mi ještě s výplatou přistane odměna, která je poměrně... důstojná. Celá ta ceremonie je spíš exhibice pro firemní papaláše a blízké obchodní partnery - ocenění úderníci tam jsou vesměs jako záminka se sejít.

Jelikož se naše oddělení rozrostlo za poslední dobu o mě a od ledna i o Dlouhého (a počítá se nejspíš i se Širokým), nejvyšší vedení se usmyslelo, že i u nás se bude takový nejlepší zaměstnanec vybírat. Byl to však více méně závod o jednom běžci, protože Byvoj je na černé listině, Moták byl tři měsíce (nebo kolik vlastně) na neschopence, Šéf je coby vedoucí z tohoto automaticky vyřazen a jeho asistent tu spíš nebyl než byl, protože neustále létal po vzdělávacích kurzech nebo co to kde honil. Dlouhý je tu teprve od ledna 2026, a tak jsem to vyhrála já, protože jediná jsem za rok 2025 byla bez poskvrny.

Jakože odměna dobrá, ale tyhle naškrobené firemní akce fakt nesnáším. Zvlášť, když jsem zjistila, že ocenění zaměstnanci mají předepsaný dresscode - ke společenskému oděvu v ideálně tmavě šedé barvě se nosí šerpa ve firemních barvách. Mužům navíc firma koupí kravaty ve firemních barvách a u nás to je... wait for it... čelenka do vlasů ve firemních barvách! Nenosíš čelenku do vlasů? Nevadí! Na tu akci si ji vezmeš! Tmavě šedé šaty nemám, ale sfoukla jsem to půjčovnou.

Dělo se to naštěstí ve Varech a přicestovala k nám nejbližší německá pobočka s tím, že místo se obrok střídá mezi Vary a oným německým městem, kde ta druhá pobočka sídlí. V slavnostním sále se sešlo milion papalášů a papalášek, musela jsem vytrpět jazzové vystoupení, několik proslovů překládaných do a z němčiny, a rovněž potřepání pravicí s Veleštírem, Rusoněmkou, která mě během třepání ještě familiárně pohladila po rameni a chytla za loket, a dalšími CEO, COO, CMO, CFO a buhví C-O ještě. S čelenkou ve vlasech a šerpou přes rameno. Vole!

A to jsem dnes přišla do práce a zjistila, že Moták je zase nemocný, a do konce února už nedojde...