Z kýblu zase zpět

Jsem opět v práci, a rozhodně si nepřipadám odpočatá kvůli tomu, že jsem měla skoro dva týdny neschopenku. Ano - kvůli těžším práškům jsem spala, ale spíš než pocit odpočinku mám dojem, že mi delší doba spánku prodloužila ten tělem i hlavou očekávaný standard. Když jsem dneska totiž vstávala do práce, byla jsem úplně rozlámaná.

Dost za to může i skutečnost, že jsem o víkendu už těžší prášky nebrala, a tak jsem si mohla dát víno, které jsem po dobu pracovní neschopenky nepila. A tak jsem si dala kromě soboty s Lu i sama včera... celou láhev. Potřebovala jsem přepít splín nedělního odpoledne, kdy jsem došla od Lu k sobě domů, postarala se o zvířectvo, a začala vařit. Jenže nedávám to všudepřítomné ticho, které nedělní odpoledne mají. A jelikož jsem to tušila dopředu, koupila jsem si flašku po cestě. Dala mi zabrat, nejspíš vycházím ze cviku, ale je dost možné, že za to mohly ještě dozvuky oněch prášků.

Jsem bez energie, bez nálady, bez vůle cokoliv dělat. Až budeme bydlet s Lu, dala jsem si závazek, že nebudu tolik pít. Ona v týdnu nepije, což mě pravděpodobně podpoří; nebudu muset přepíjet to mrtvé ticho, které upřímně nesnáším už od doby, co jsem se odstěhovala od Déčka. Jenže se i tak bojím, že si démon alkohol ke mně v týdnu najde cestu. Měla jsem to tak s Déčkem, měla jsem to tak s Vinařkou, a strašně moc bych si přála, aby Lu byla konečně tím vysvobozením.

V práci se to na mě hned při příchodu začalo sypat. Byvoj se mě strašně vyptával jak na tom jsem, a já mu zcela stroze odpověděla, že se o tom nechci bavit. Ještě jsem se nezbavila toho pocitu nálepky na čele. A s ním se nechci bavit ideálně o ničem mimopracovním. Stěhování do nových prostor se zadrhlo - vedení si spočítalo nutné náklady na uvedení oněch prostor do provozuschopného stavu, a bylo nemile překvapeno. Kromě potřeby kompletně předělat elektřinu byly zjištěny nedostatky, do kterých se aktuálně nechtějí sypat peníze. Takže jsou koupeny prostory, které budou hnít do doby, než se někdo nerozhoupá. Velkoštír však nelenil, a vymyslel rošádu, díky které by se naše oddělení rozrostlo o další dva kancly, z nichž ten menší bych mohla mít sama pro sebe! Teď jde o to, jak se dohodnou vedoucí ostatních úseků s tím naším. A - líniový manažer nám vydupal služební auto - tuhle novinu mi sdělil hned ráno po mém přichodu, byť je stará už od porady managementu z minulého týdne, kterou jsem však proneschopenkovala. Problém je, že jsem nebyla u toho, když se to vařilo, a tak máme přidělenou dodávku s devíti místy.

S Motákem vyjedeme ve dvou ven párkrát do měsíce, motáme se hlavně po městě, a hoši vymysleli, že budeme jezdit dodávkou, která byla k dispozici, protože když dvakrát do roka pojede naše oddělení někam na chlastačku, vejdeme se do ní všichni a nebudeme muset jet dvěmi auty. A to jsem je nechala bez dozoru dva týdny. Je možné, že nejvyšší vedení se k tomu nakonec postaví odmítavě, a vyfasujeme nějaký osobák. To se dozvíme (snad) v následujících dnech. A já pevně doufám, že do té doby nebudu muset s tou krabicí jet někam sama, protože dokud jedu dopředu a do zatáček, je to v pohodě - problém nastává, když s tím musím couvat.

Tímto se omlouvám za menší rozsah tohoto štěku, i za jeho nulovou vypovídající hodnotu, ale musela jsem to ze sebe dostat. Po cestě domů si budu muset sehnat něco sakra sladkého...