Úterní (ne)štěstí

Hned na začátek (si) chci poznamenat, že jsem neskonale šťastná a vděčná za každý den, do kterého se probudím. Nesnažím se to brát jako samozřejmost, ale snažím se uvědomovat, že za minutu všechno v pořádku už být nemusí. A tak prosím Vesmír, aby to takto bylo co možná nejdéle - ideálně napořád.

Rovnou k tomu, co mě pálí nejvíc. Terapeutka má letní režim, a tak se k ní nedostanu dřív než v září. A jelikož jsem u ní byla na konci května, není to úplně ideální stav; nehledě na to, že po dovolené mi ta moje GAD dává zase o trošku víc zabrat. Je skvělé, že se stresuju už jenom samotnou představou, že se budu stresovat. Dobrá práce, Karolíno!

Do toho se opřelo vedení do Byvoje, který se v pondělí vrátil z dovolené - možná až příliš v rukavičkách na to, že před dovolenou své povinnosti sabotoval a těsně před odchodem je delegoval na jiné. A tak mu po návratu byl přidělen jeden jediný úkol, který má splnit do pátku. A že kdyby nevěděl, má se zeptat mě, protože já s tím mám už zkušenost. Ano - vypadá to, že se vedení skutečně snaží jeho pracovní činnost roubovat na tu mou (naši s Motákem) a tím mu dát najevo, že mu ujíždí vlak, a tak má radši podat výpověď. Zatím samozřejmě neúspěšně - zvlášť, když je schopný si v pondělí ráno hodit ty svoje haksny na stůl a celé dopoledne řešit svoje mimopracovní kšefty, v čemž při úterku zdárně pokračuje. A já se děsím doby, kdy vedení ty naše činnosti sloučí, a on bude tu svou neodvedenou práci přehazovat na mě s tím, že musí do lázní, na operaci, na rehabilitaci, na dovolenou, a že to prostě nestihl.

Moták se poslední dva týdny snaží. Bohužel se mě stále ptá na elementární věci, ověřuje si každou drobnost, čímž mi vlastně vůbec nepomáhá. Většinu věcí si tak raději udělám sama, protože je pro mě mnohem lehčí do nich zabřednout a zpracovat je po vlastní ose než se nechávat neustále vytrhávat z jiné práce a zamýšlet se nad tou, kterou nemám na stole. A - budou nás stěhovat. Prostory by již měly být odkoupené, a tak se jen čeká na... neptám se na co se čeká. Čím méně vím, tím možná lépe.

Snažila jsem se navázat kontakt s matkou. Minulé pondělí jí umřela sestřenice (tu jsem prakticky neznala), a tak jsem si řekla, že se jí ozvu a zkusím ji přivést na jiné myšlenky. Se sebezapřením jsem jí tehdy zavolala a vedly jsme asi desetiminutový telefonát. Asi jsem tehdy vychytala nějakou její slabou chvilku, protože byla celkem sdílná i naslouchavá. A tak jsem si řekla, že jí další pondělí (včera) zkusím zavolat znovu a oparášit rodinné vazby - no, už toho opět lituju, protože opět byla tradičně šťouravá a ironická. Takže se zase na půl roku odmlčím.

A do toho jsme se s Lu začaly bavit o předschválené hypotéce. Zažádat chci až na podzim, kdy budu mít prodlouženou nájemní smlouvu na další rok či (ideálně) dobu neurčitou. Slíbila jsem, že vyřídím většinu administrativy, a že po ní budu chtít jen věci, které sama nezařídím - protože úřední šimly - ty já miluju.

Vlastně je kolem mě tisíc drobností, které mě ubíjí. Ta moje klasika. Asi si to kouzelné čísílko F41.1 představující značení mé diagnózy nechám vytetovat, abych ho přijala za nežádoucíá, avšak neoddělitelnou součást svého života...