Nervy v kýblu

Čekala jsem, kdy se mi to stane, ale představovala jsem si to úplně jinak. Ve zkratce - mám poprvé neschopenku na nervy. Tak nějak se toho sešlo víc najednou, a to obvyklé bublání v hrudi bylo intenzivnější a trvalejší.

Pondělní ráno probíhalo v běžném režimu. Byvoj nahlas srkal horký čaj, kdy pokaždé, když se napil, udělal své debilní oddychující ééé, přičemž mu na stole hrálo rádio Blaník. Moták se mě zeptal svým klasickým Co vejkend? na otázku, na kterou jsem mu zrovna v onen čas nechtěla klasicky odpovídat. Ví to - o víkendu se rozpovídám během dopoledne, ale stejně se mě na to zeptá prakticky hned co usedne do židle. Šéf a jeho asistent ve vedlejším kanclu debatovali o nějaké běžné banalitě, o níž nemá cenu debatovat. A já při tom cítila trochu větší neklid než obvykle.

Štvalo mě srkání, Blaník, dotaz na víkend, debaty o ničem... ale tentokrát to nebyl ten pocit, který mě nutí nad vším kroutit hlavou. Cítila jsem ubíjející smutek. Neskutečnou lítost nad marností. Zkoušela jsem to zapracovat, ale když jsem otevřela první e-mailovou zprávu, nedokázala jsem přečíst jediný odstavec. Přečetla jsem slova, ale okamžitě zapomněla jejich smysl. Ruce jsem měla slabé a každý pohyb myší byl jako tahat činku. Nejspíš jsem měla nepřítomný výraz a byla celá bledá, a tak se mě Moták zeptal, co se děje. A já mu vlastně ani nechtěla odpovědět, protože jsem se bála, že to bude chtít rozvinout, a já mu budu muset odpovídat dál. Tak jsem jen zašeptala, ať mě, prosím, chvilku nechá, a zavřela jsem oči. Pochopil to, a já tak měla možnost se prodýchat a trochu se uklidnit.

Jenže oním prodýcháním se mi nepodařilo uklidnit. Všechno jsem to pořád cítila, ale zřejmě jsem se s tím stavem smířila. Přijala jsem ho. Zvedla jsem se a odploužila se na záchod, protože jsem se musela nutně vyzvracet. To už tu dlouho nebylo - a ve Varech vlastně moje poprvé. Odebrala jsem se hned za vedoucím a v krátkosti mu sdělila, že potřebuju za doktorkou. Viděl, že něco není v pořádku, a tak jsem byla ušetřená vysvětlování.

Výsledek je, že mám udržovat klidový režim a mám brát ty těžší spací prášky. Je to kvůli nadměrné dlouhodobé psychické zátěži a stresu. Ano - řešíme hypotéku a koupi bytu. Ano - v práci je to stále začarovaný kruh, o němž už ani nemám tendence psát, protože bych pořád nadávala na to stejné dokola. Navíc budu muset vysolit celkem dost peněz u zubařky, což se mi před stěhováním a rekonstrukcí taky vyloženě hodí. Do toho náš dobročinný spolek, v němž sice působí mnohé dobrosrdečné duše, ale co se organizování týká, nechat je samostatně fungovat je absolutní katastrofa. Že to je normální a neměla bych se z toho hroutit? Samozřejmě, že to vím, a sama si to říkám. O to je to horší - vyčítám si, že tohle nejsem schopná ustát. Jenže F41.1 je prostě nemoc jako každá jiná. Jako kdybyste měli problémy s koleny a vyčítali si, že nedoběhnete na blbej autobus.

A do toho volby. Chtěla bych být skeptická, mávnout nad tím rukou, a říct, že ať tam bude sedět kdokoliv, vždycky nějak bude. Jenže já začínám mít obavy z neschopných lidí u moci, protože teď žijeme v časech, kdy tam fakt potřeba neschopní lidé nejsou. Když vidím všechna ta populistická a laciná hesla ve stylu menší fronty u lékaře, vyšší důchody, levnější hypotéky, je mi úzko z toho, že na tyhle prvoplánová zvolání jsou lidi schopní slyšet. Přitom nic z toho není založené na analýzách ani výpočtech - je to prostě jenom plácnutí do větru. A lidi za tím jdou. Děsím se toho, co může přijít. Nejhorší je, že tohle jsou první volby, kam opravdu půjdu s odporem - jenom proto, že musím dát hlas menšímu zlu ze strachu, aby nevyhrálo to vyšší.

Měla bych mít klidový režim, ale jediné, čeho jsem se pracovní neschopností zbavila, je pracovní zátěž. Koupě bytu se sama nevyřeší, dobročinnost mě potřebuje, u voleb mi stačí přežít poslední dva dny. Doktor mi řekl, že bych měla místo stresů vybírat novou ledničku, pračku, sušičku, kávovar... jenže před tím mě ještě čeká organizování rekonstrukce. Řekl, že bych měla jít do kopců kolem Varů, jenže k nim vedou cesty kolem předvolebních reklam.

Mám si prý dělat radost - chtěla bych si koupit další efekty ke kytaře, jenže už jich mám i tak doma příliš na to, abych je nějak smysluplně využila, a ne jen je sem tam zapojila a něco s nimi zabrnkala. Musím šetřit na ledničku, pračku, sušičku, kávovar, zubařku, stěhování, několikaměsíční placení hypotéky v souběhu s nájmem... Lu mi navrhuje, abych zkusila nějakou kapelu, že mi to jde a chtěla by mě vidět někde hrát na pódiu. Jenže si už neuvědomuje, že je to kupa zabitého času po práci a večerech ve zkušebně, a zabité víkendy, když se začne koncertovat. Byla jsem mladá, zkusila jsem si to, a ten čas dneska raději už využiju nějak hodnotněji. Budu si prostě brnkat doma. S nánosy prachu na podlahách, s neumytým nádobím ve dřezu, se zapraseným sprchovým koutem, vřeštícíma kočkama kolem, s neustlanou postelí a přeplněným košem na prádlo.

Nejradši bych se těma práškama předávkovala, a probudila se tak až za pár měsíců. Jasně - širý svět by to beze mě přežil. Jenže to se nedá říct o tom mikrosvětě kolem mě, v němž prostě musím fungovat a být aktivní. V klidovém režimu.