Z bláta do louže

Napsala bych spíš z hovna do sraček, ale chci být distingovaná... Minulý týden se mi vrátil po třech měsících kolega - po neschopence a dovolené. Hurá! Teda, hurá alespoň v době bezprostředně poté, co se usadil vedle svého zaprášeného stolu. Hurá do doby, než jsem ho nechala na chvilku o samotě, protože jsem si potřebovala skočit do Zásilkovny.

Volal mi s žádostí o radu s jedním banálním úkolem. Řekla jsem mu, jak bych to udělala já. Ano - je to ubíjející monotónní práce, ale jinou možnost aktuálně nemáme. V jeho hlase bylo cítit otrávení, nicméně úplně stejně jsem reagovala já, když mi při (ne)zaučování řekl postup, který jsem mu teď radila já. Jeho mrčení mě trochu zarazilo, ale budiž. Když jsem došla zpátky do kanclu, byl někde uprostřed a tvářil se, že to nedělá pár minut, ale pár hodin. Přesně tohle jsem tu já dělala tři měsíce bez něho, v mnohem horším měřítku, ale on je chudáček, že jsem mu s tím nepomohla. Nic - nebudeme z toho dělat drama hned první den.

Jenže v podobném duchu se to táhne už druhý týden. Ano - chaotický a neroganizovaný byl už minimálně v době, kdy jsem nastoupila, ale teď je to snad ještě horší. Sám včera řekl, že po třech měsících si připadá, jako by tu byl první den. "Klid, jsi tu první den," zahlásila jsem vždycky, když si nebyl schopen už před neschopenkou zorganizovat jednoduché úkoly. Jenže teď to vypadá, že tomu tak opravdu je. Nesnažím se ho zahrnout prací a postupně mu svěřuji jednodušší úkony, aby se do toho zase dostal. Ale neustále se ptá, ujišťuje se, dává mi ke kontrole naprosto elementární výsledky své činnosti. Včera před koncem pracovní doby jsem přišla na úplně základní chybu zrovna, když odcházel domů. Zkusil na mě, abych to vytelefonovala já, což bylo něco na mě. Nic - musel si sednou k telefonu on, zatímco já jsem mu pomohla s administrativní opravou. Nebudu ze sebe dělal blbku kvůli cizím chybám.

Teď je u doktora a od zítra má zase dovolenou kvůli státnicím. Vlastně tu byl tři dny minulý týden, včera, a možná se tu objeví ještě dneska. Ale už tak mi přidělal víc práce než kdybych si to dělala sama. A to mě trochu štve. Já vím - po nocích nespí, protože má autistického syna, ale i když je zrovna v kondici, řeší svoje volnočasové aktivity s hlavou v oblacích namísto toho, aby se soustředil na práci. Připadá mi, že sem chodí spíš kvůli tomu, aby si mohl povídat s ostatníma a měl klid od děcek. A když už začně dělat něco, za co je placený, domrší to a já to po něm opravuju.

Velkošéf Štír mě odchytil minulý týden na chodbě a zatáhl mě k sobě do kanceláře, kde mi představil svůj plán. Vizi, jak tomu říká. Ve vedlejší budově se nejspíš uvolní nějaké prostory, a on by chtěl expandovat. V době, kdy se v naší firmě mluví o spíše neutrální finanční situaci chce on expandovat. Ale dobře - kdo jsem, abych to hodnotila.

Nicméně se to našeho oddělení přímo týká, protože by nás tam chtěl, coby backend, strčit. Pro mě by to znamenalo jistou šanci, že Byvoj bude umístěn do jiné kanceláře než jsem já. Žádné rádio Blaník, žádné náhodné výkřiky při sledování videí na YouTube v pracovní době, žádné posykávání a hlasité šeptání, když se na něco náhodou soustředí, žádné huhlání do telefonu. Sice to bude trvat ještě několik měsíců, ale dalo mi to naději, že s tím imbecilem nebudu muset ještě x let trávit osm hodin denně, pět dní v týdnu... když se teda zrovna nefláká někde mimo práci. A ne - vedení se stále nedaří ho vyštípat. Vlastně s tím ještě ani nezačali, takže doufám, že k možnému stěhování budou přistupovat s trochou většího odhodlání.

Jediné, co mě teď drží nad vodou, je Lu, se kterou se i přes to, že žijeme v jednom městě, vidíme spíše jen o víkendech a velice výjimečně i v týdnu. Po práci zapadneme do svých doupat, postaráme se o chlupaté hladové krky, uvaříme si na zítra, a ve zbytku času se věnujeme duševní hygieně. Ona si čte, případně dělá kamarádkám nehty, zatímco já si drnkám na kytáru. A zlepšuju se, protože jsem se do toho fakt ponořila a věnuju tomu denně minimálně hodinu vědomého soustředění. Plus - na tomto blogu nejspíš přibude další (druhá!) rubrika, která se bude týkat mých minitraumátek z dětství (a možná i puberty a adolescence). Nedávno jsem totiž při pohovoru s psycholožkou došla k tomu, že právě tyhle na první pohled drobná zaškobrtnutí se s námi pak táhnou celý život, a my s nimi nepracujeme. Takže si je musím v první řadě definovat, v druhé pak s nimi pracovat. Tu druhou fázi si nechám na další sedánek u ní, první si zapíšu sem. Takže se za předem omlouvám za kňourání kvůli minulosti, ale vzhledem k tomu, že nemalá část nových příspěvků je psána VY-VĺTE-KÝM, můj spam bude mnohem menší zlo.